Jsem člověk, který se bojí doktorů, a to doslova. Když mám jít k doktorovi, celou noc nespím, buší mi srdce a při vchodu do čekárny nebo do zdravotnického zařízení se mi klepou ruce, nohy a je mi špatně. Vím, je to hrozné, ale je to tak.
Ani se moc nebojím přímo doktora, ale toho co mi řekne. Ještě než jsem byla těhotná a o miminku ani neuvažovala, už jsem přemýšlela nad tím, jak budu zvládat lékařské kontroly, vyšetření a skoro týdenní pobyt v nemocnici. Když jsem otěhotněla, bylo to najednou jiné, ano strach z doktorů tu byl stále, ale tentokrát to byl spíše strach o miminko. Ze stresu mi sestřička párkrát naměřila i vysoký tlak, a tak jsem dostala domů tlakoměr a musela jsem si ho měřit sama a tlak byl v pořádku.
Před každou návštěvou v poradně jsem nespala a klepala se strachy, co pan doktor objeví, jistě si dovedete představit, jak moc se mi ulevilo, když jsem z čekárny vycházela s tím, že je vše v naprostém pořádku a miminko roste jak má. Z ordinace jsem vždy doslova vyletěla jako ptáček! Celé těhotenství až na silné nevolnosti naštěstí proběhlo v pořádku, malej rostl jak měl a já jsem se moc těšila, až vykoukne na svět.
Manžel chtěl být u porodu a já za to byla šťastná, věděla jsem, že mi to hodně pomůže, hlavně psychicky. Blížil se termín porodu a ani náznaku, že by se porod blížil a já už začínala být zoufalá, všemožnými "babskými" radami jsem zkoušela porod uspíšit. Pravidelně jsem pila maliníkový čaj, chodila na dlouhé procházky, sem a tam po schodech a prostě nic. Najednou bylo po termínu a já přenášela již 7 dní. V naší porodnici to začínají řešit až po deseti dnech nebo když je něco v nepořádku. Ovšem já měla obrovský strach z nástupu do nemocnici a hrozby vyvolání porodu, slýchala jsem doslova hororové příběhy o tom jak strašné a pomalé to je, když se porod uměle vyvolá. Ale už jsem byla smířená skoro se vším, nic jiného mi ani nezbylo. V úterý ráno jsem volala do porodnice, kde jsem plánovala rodit, že mě k nim můj dr. poslal na vyšetření když budu rodit u nich, a tak jsem byla objednaná na pátek. Hrozně jsem se bála toho, že si mě tam rovnou nechají, a tak jsem druhý den vstala brzo ráno.
Uklidila jsem celý dům, vyžehlila poslední prádlo, ještě jednou vše pro miminko překontrolovala, něco přibalila do připravené tašky do porodnice a ještě jsem přes internet dokopila nějaké oblečky a potřeby pro miminko. K obědu jsem dělala palačinky, nutno ještě podotknout, že ten den mi od rána bylo tak nějak divně, čůrat jsem chodila snad po pěti minutách a všechno mě tam dole hrozně tlačilo, to jsem ovšem přikládala vysokému stupni těhotenství.
Když jsem smažila první palačinku začala jsem pociťovat mne neznámou bolest, ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když bolest sílila, nedalo se jí nevšimnout, bolesti se stupňovaly, ale pravidelné nebyly, a tak jsem říkala manželovi, že ještě počkáme. Na jednu stranu jsem se hrozně bála, ale na druhou jsem věděla, že zanedlouho bude náš chlapeček na světě a už bude jen dobře. Večer jsem se šla vykoupat, poté se bolesti zmírnily, ale po několika minutách ještě více zesílily, a tak jsme vyrazili do porodnice, manžel byl po celou dobu se mnou a já ho nespustila z očí. Do porodnice jsme vyrazili po déváté večer, ve dvanáct hodin jsem měla takové bolesti, že jsem se už ani nemohla zvednout z postele, jen jsem manželovi drtila ruku a prodýchávala jsem ty obrovské bolesti. Bohužel ani pravidelné vyšetřování mne neuklidnilo, bolesti byli pravidelné a silné a stále jsem se neotvírala, ale doktoři říkali, že ještě počkáme. Kolem čtvrté hodiny ranní přišla sestřička, že jdeme na sál a že mi dá infuzi, ani si nedovedete představit, jak jsem se těšila, že infuze porod urychlí a konečně to bude za mnou.
Omyl, infuze způsobila jen to, že jsem měla obrovské bolesti, které mi střílely až do zad, nemohla jsem se ani hnout, otočit prostě nic, chvílemi jsem i brečela, nejsem nějaká cíťa, i když se doktorů bojím, bolest snáším celkem dobře, ale tohle bylo opravdu hrozné. Když mi daly už druhou infuzi, po které se stále nic nedělo, začali doktoři mluvit o císařském řezu, malému začaly klesat ozvy, já byla otevřená jen malinko a v blížících se tří hodinách by porod určitě nenastal a i kdyby jo, pochybuji, že bych ho zvládla, byla jsem hrozně vysílená, klepaly se mi nohy. Zkoušeli vše možné, ale nic nepomohlo, a tak se rozhodlo pro císařský řez. Možná to bude znít blbě, ale já se nemohla dočkat, až mě převezou na sál a uspí mě, manžel mě pořád uklidňoval, ale já chtěla jen jedno, a to aby ty obrovské bolesti už skončily. A tak se malej v 7.51 hod. narodil císařským řezem, zcela zdravý krásný klučina. Když jsem se probudila, moc mě mrzelo, že jsem neporodila klasicky, ale to, že byl malej zdravej, bylo to nejdůležitější. Najednou jsem se cítila jak v nebi, zahrnul mne pocit štěstí a velké mateřské lásky. Byl to nepopsatelný zážitek!
Lipsas – čtenářka
ChytráŽena.cz