Když jsme byli s manželem ještě svobodní a bezdětní, dost často a rádi jsme chodili do kina. Chodila jsem tehdy do práce každé ráno kolem kina, takže jsem sledovala program a pokud se mi něco zalíbilo, zavolala jsem příteli a domluvili jsme se. Jednou už uplynula dost dlouhá doba od toho dne, kdy jsme naposledy byli v kině, tak jsem postávala před vitrínami a pročítala obsahy právě vysílaných filmů. Zalíbil se mi příběh jednoho filmu, zdálo se mi to jako dobrá detektivka. Domluvili jsme se spolu na jednom odpoledni a sešli jsme se po práci ve městě.
Jako pokaždé jsme si zašli nejdřív na dobrou pizzu, chvíli jsme poseděli u piva a pak jsme vyrazili na procházku do města. Jako vždycky jsme nakonec skončili v knihkupectví, kde jsme se začetli do obsahů nových knížek. Po očku jsem sledovala hodinky, abychom to kino nepropásli. Asi patnáct minut před začátkem promítání jsme dorazili do kina pro lístky. Když jsme je koupili, stáli jsme ještě chvíli venku a přítel si najednou vzpomněl, že vlastně neví, na jaký film že to jdeme. Já na to, že jde podle obsahu o nějakou detektivku. Jeho zajímalo, jestli je to české či americké nebo jiné. Přešli jsme znovu k vitrínám a pod názvem filmu bylo napsáno: AMERICKÝ HOROR. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Lístky už byly koupené. Začla jsem blednout. Já, která se nikdy na horory nedívá, uznává jedině klasika hororu pana Hitchcocka, já mám jít do kina na horor! Chtěla jsem utéct, ale přítel se začal smát, že to asi podle obsahu nebude tak hrozné. Rozhodně jsem neočekávala, že to bude nějaký film toho typu, kdy lidem lezou z nosu a břicha červi a já nevím co ještě, na jaké s oblibou koukala moje kamarádka Jana. Tak jsem sebrala odvahu a šli jsme.
Zapomněla jsem říct, že film se jmenoval TAJEMSTVÍ LOŇSKÉHO LÉTA. Třeba ho někteří znáte, protože od té doby už byl několikrát v televizi. V kině se sešlo jen pár lidí, odhadem tak maximálně třicet. Sedadla jsme si mohli vybírat. Sedli jsme si hezky doprostřed, ať dobře vidíme. Děj filmu byl docela dobrý. Zpočátku to vypadalo jako studentská romance, pak se to začalo měnit opravdu v detektivku, ale s dobře zvolenou hororovou hudbou narůstala moje nervozita z toho, co přijde. Hudba nezklamala. Vyvolávala v nás dokonalé napětí. Vtip toho hororu ale byl v něčem jiném. V momentu překvapení. Hororová hudba pominula, člověk se uvolnil a oddychl si, že se nic nestalo a v ten moment přišlo něco, co diváka vystrašilo. V jeden takový moment jsem silně vykřikla. Ostatní se po mně ohlíželi, někteří se mi smáli. Na konci příběhu jsem si oddychla. Už nikdy mě na horor nikdo nedostane.
Večer jsme zakončili příjemně. Zašli jsme ještě do kavárny na večerní kávičku a rozjeli se vlakem domů. Při setkání s mou kamarádkou Janou, milovnicí hororů, která s mamkou po nocích sledovala takové filmy jako jsou Moucha nebo Noční můra v Elm Street, jsem se jí svěřila, že jsem byla na hororu a že už v životě na žádný nejdu. Jana vylákala svého přítele do kina na stejný film, když ho hráli u nich v Písku. Druhý den mi přišla na mobil zpráva: „To Ti teda pěkně děkuju za tip. Nejenže jsem taky zařvala, ale ještě jsem málem Martinovi zlomila ruku.“ Esemesce jsem se škodolibě zasmála. Ale musím se přiznat, že od té doby jsem si dlouho všude pořádně svítila, nechodila jsem po tmě a ještě dlouho se mi zdávalo o muži v černém kabátě, gumových holínkách a s hákem místo prstů.
Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz