Když jsem chodila na střední školu, byly dny, kdy jsem do školy šla ráda a těšila jsem se, ale byly i dny, kdy se mi vyloženě nechtělo. Jednoho takového dne jsem vystoupila z autobusu. Na zastávce na mne už čekala moje kamarádka, kterou přivezli rodiče. Byl začátek června a už od rána bylo velké teplo. Měla jsem krátkou sukni, tílko a pantofle na vysokém podpatku. Kamarádka byla oblečená podobně.

Cestou do školy jsem řekla, jak se mi dneska do školy nechce a jak bych šla nejraději domů. Kamarádka se toho chytla a už jsme začaly plánovat, co podnikneme a jak to uděláme. Nakonec jsme usoudily, že domů teď přijít nemůžeme, jet k nám do vesnice také není nejlepší nápad, a tak jsme si řekly, že půjdeme domů pomalu pěšky. Město, ve kterém byla naše škola, je vzdálené třináct kilometrů, ale přesto jsme si řekly, že pěšky půjdeme, že domů dojdeme kolem poledne a řekneme, že nám nějaká ta hodina odpadla.

Když jsme měly za sebou dva kilometry cesty, bylo nám ještě hej. Snědly jsme si svačinu a v krámku koupily pití. Chvíli jsme poseděly v parku na lavičce a pak pokračovaly v cestě. Asi po šesti kilometrech jsme už nemohly. Já i kamarádka jsme měly rozedřené nohy z nepohodlných bot a začaly jsme vážně uvažovat o tom, že půjdeme bosy. Bylo jedenáct hodin a před sebou jsme měly ještě zhruba tři hodiny té nejhorší cesty, a to do kopce. Sluníčko hřálo, šly jsme po rozpálené silnici a pomalu jsme začínaly litovat, že jsme nešly do školy. Chvílemi jsme vtipkovaly a měly záchvaty smíchu z nejrůznějších věcí kolem, chvíli jsme si sedly pod strom a pozorovaly okolí.

Když jsme se konečně blížily k naší vesnici, věděla jsem, že to nezvládnu a litovala jsem, že ten kousek jsme nejely autobusem. Zastávku jsme ale přešly a vracet se nepřipadalo v úvahu. Měla jsem nohy rozedřené do krve a kamarádka na tom byla podobně. Vtom mi volal brácha, v kolik ve škole končím, že je doma a mohl by pro mě zajet na motorce. To pro nás bylo vysvobozením. Když brácha přijel, řekla jsem mu, jakou cestu jsme absolvovaly a jen jemu jsem řekla pravdu. Ten se jen smál a ptal se, proč jsme raději nešly někam do cukrárny nebo do obchoďáku a nepřečkaly to takhle, že tohle byl pěkně hloupej nápad.

Brácha měl starou Jawu a vešli se na ni jen dva lidi. Kamarádka řekla, že klidně počká, ale brácha razantně odmítl, že by se měl znovu vracet, a tak řekl, že to musíme zvládnout ve třech. Já šla za bráchu a kamarádka za mě. Půlku zadku měla na sedadle a půlku ve vzduchu. Když se brácha rozjel, začala křičet, že se neudrží, že spadne, a já jí jen říkala, ať se mě pořádně drží, že to zvládneme. Kamarádka celou cestu křičela. Když jsme dojeli na místo, brácha se jen smál a říkal, že když jsme tak pitomé, že jsme měly být rády a mlčet. Rády jsme samozřejmě byly, ale nekřičte, když sedíte ve třech na motorce a někdo, kdo sedí za vámi, se vás vší silou drží kolem pasu a vy cítíte, že ten člověk každou chvíli spadne a vy s ním.

Doma se na nic nepřišlo a ve škole také ne. Za školou jsme byly poprvé a naposled a dodnes na to vzpomínáme a smějeme se tomu.