Móda? Jednou možná...

Když si prohlížím svých pár fotek z dětství, dívá se na mě z nich okatá holčička oblečená do princeznovských šatiček. Pokud vím, byl to věk, kdy by mi slovo móda znělo asi stejně jako například korupce. Těžkou hlavu bych z toho ale vůbec neměla.

O pár let později - někdy se vstupem na školní půdu - už jsem samozřejmě vnímala rozdíly v oblékání a (pokud se tomu tak dá říct v době hlubokého komunismu) i jakési módní trendy. Vnímala jsem to tenkrát samozřejmě hlavně prostřednictvím mojí maminky, sama jsem svoje oblečení až tolik neřešila. Ale čas plynul... Doma peněz nazbyt nebylo a jak jsem ze všeho vyrůstala, rodiče byli vděční za jakékoli obnošené šatstvo po dětech příbuzných a známých.

V partiových prodejnách oděvů i obuvi (určitě je ještě řada z vás pamatuje) jsme patřili mezi stálé zákazníky. O módě se pochopitelně nedalo mluvit, ale v té době to bylo ve většině rodin naprosto běžné. Navíc já jsem z období princeznovských šatiček vyrostla a mnohem pohodlnější pro moje lítání venku byly kalhoty, takže nějaké volánky a sukénky jsem vůbec neřešila.

Všechno bylo v pořádku do doby, než jsem i já stanula na prahu puberty. Najednou pro mě bylo opravdu nepřijatelné ukazovat se ve škole ve flanelové košili a špatně padnoucích tesilových kalhotách po starším bratranci. Maminka zhodnotila situaci a uznala, že tudy cesta opravdu nevede. Její kolegyně v práci měla starší dceru, takže bylo rozhodnuto a oblečení jsem začala „dědit“ po ní. Pamatuji si, že se mi hodilo dokonce i do tanečních, kam mi od švadleny tím pádem stačily už jen jedny šaty (samozřejmě pro jistotu větší, aby vydržely...). Nezapomenu ani na  moje první rifle - západní! - ten nejkrásnější dárek, který přišel až s mými 15. narozeninami. Tou dobou jsem si koupila za peníze z brigády i svůj první módní doplněk: pozlacený prstýnek!

Dneska už jsem velká holka a v rámci možností si koupím, co se mi líbí. Přiznám se, že módu až tolik neřeším; vím, co mi sluší a podle toho se řídím. Ani svoje dětství nepoměřuji tím, do čeho jsem byla tenkrát oblečená. Jedno ponaučení jsem si ale do života přinesla: moje děti nikdy nemusely nosit něco, co se líbilo jen mně. I když pro ně je to naprostá samozřejmost...