S nástupem do práce jsem se odstěhovala od rodičů. Po svém dědečkovi jsem zdědila dvougarsonku, a tak jsem byla moc spokojená, že budu konečně bydlet sama. Peněz jsem neměla nazbyt, po zaplacení nájemného, všech ostatních poplatků a jízdného do práce mi zbylo asi 30 Kč na den. Ale když bereme v potaz, že tenkrát rohlík stál 30 haléřů a mléko 3 koruny, tak jsem neměla strach, že bych zhynula hladem.

A pak tu byli pořád ještě rodiče na druhém konci Prahy, kam bych snad i při značném vysílení dojet zvládla a byla jsem si téměř jistá, že by mě nakrmili i napojili. Ale to jsem nechtěla, když sama, tak se vším všudy. S rohlíky a mlékem jsem si ale nevystačila dlouho. V práci jsem moc jídlo neřešila, odmítla jsem chodit do závodní jídelny, protože kdykoliv jsem šla okolo, měla jsem pocit, že se vaří zase zelí. Kolegové mi sice tvrdili, že závodní kuchyně vydává velké množství nejrůznějších jemných delikates, ale na obědy chodili jen ti nejotrlejší. Ostatní raději o pauze zaběhli na blízké Václavské náměstí koupit si nějaký ten chlebíček, salátek či salámek. Možností tam bylo dost. Tam jsem se tak stravovala i já. Ale všechno bylo studené. Pravda, mohla jsem si dojít na oběd do Alcronu, Jalty nebo Esplanade, ale to bych se z finančních důvodů naobědvala  tak  jednou do měsíce a já jsem chtěla jíst kupodivu každý den.  

A tak jsem zkoušela vařit. Stala jsem se odborníkem na levná jídla. Nejvíc mi šly placaté pokrmy - palačinky, lívance, bramboráky, placky, pizza. A potom moje specialita - cornwalské taštičky, tak jsem tomu vznešeně říkala. S originálem to nemělo skoro nic společného, taštičky prý pekly manželky cornwalských horníků a plnily je hlavně hovězím masem a zeleninou. Já jsem si koupila hotové listové těsto za 5 Kč a cpala do něj všechno, co mi přišlo pod ruku - sýry, zeleninu, uzeniny, občas i maso. Ale bylo to dobré, rychlé a levné. Dokonce i kolegům v práci to chutnalo.