Jak Mirek ke štěstí i k zahrádce přišel

Můj otec má kamaráda Mirka. Je to vdovec a už také důchodce. A jako takový občas zastoná a zdravíčko mu vypoví službu. Tak tomu bylo i tenkrát. Mirek musel podstoupit nějakou tu operaci a po ní měl nárok na lázeňský pobyt na zotavenou. Nejdřív nechtěl, ale pak se do lázní přece jen rozjel. „Co tam budu dělat?“ Zněla jeho slova na rozloučenou.

Mirek v lázních nezahálel. Lázně mu vlily do žil tolik života, že si občas zašel na taneček, na kávičku a na procházku po kolonádě. Samotnému by se to ale špatně procházelo, a tak mu doprovod dělala paní Zdenička, také vdova, o něco mladší než Mirek. Ti dva si výborně rozuměli ve všem, dokud nepadlo slovo o zahrádce a zahrádkaření. Paní Zdenička byla zahradnicí tělem i duší. Mimo zahrádky ve městě, kde žila, měla také velkou zahradu na chalupě, kam pravidelně dojížděla. Ta ženská pěstovala snad všechno! Mimo tradiční zeleniny a ovoce si libovala také v exotice. Na její zahrádce se dařilo mochyním peruánským, zkoušela pěstovat kivi i ananas, melouny a v neposlední řadě její zahradu zdobily od jara do podzimu nejrůznější pestrobarevné květiny.

Mirek naopak měl odpor ke všemu, co zahrádku jen připomínalo. Míjel bez povšimnutí i miniaturní záhoneček před jejich panelákem a nemohl pochopit, jak se lidé můžou pořád rýpat v hlíně, tahat konve s vodou, plít, zalévat, orat, sít, zahrabávat a vyhrabávat, když si to všechno můžou koupit v každém krámu se zeleninou. A té havěti, která na zahrádce číhá!
Když se ale jednalo o Zdeničku, začal alespoň předstírat, že zahrádkaření je jeho hobby.

„Zahrádku sice nemám, ale miluji zahrádkaření.“ Říkal tak přesvědčivě, že tomu málem sám uvěřil. Zdenička byla v sedmém nebi. Ti dva tokávali jak zamilované hrdličky. A skutečně, Mirek ztratil pro Zdeničku srdce a Zdeniččino srdíčko bilo jen pro Mirka.
Měsíc v lázních pomalu ubíhal a chýlil se ke konci. Ani Mirkovi, ale ani Zdeničce se nechtělo vrátit zpět do prázdného domova, ale lázeňský pobyt neúprosně končil.
Naštěstí to k sobě neměli daleko. Bydleli necelých 30 km od sebe, a taková vzdálenost není nic pro dvě srdíčka naplněná láskou. No a protože Zdenička často jezdila na svou chatu v krásné rekreační zóně, rozhodla se první ona pozvat svého lázeňského šviháka k sobě. Mirek jí slíbil, že jí rád pomůže na zahradě kolem chaty.
Sliby se ale mají plnit. Přece nemůže Mirek přijet za Zdeničkou a přiznat se, že nerozezná lopatu od rýče a plevel od mrkve? Musí se všemu naučit! Mirek navštívil knihovnu a přinesl si hromadu knih se zahrádkářskou tématikou. Ve dne, v noci v nich ležel, četl a vstřebával informace. Navštívil dokonce svého souseda na jeho zahradě, aby si teoretické znalosti ověřil v praxi. Lezl u něj na zahradě, plel, třídil, hnojil, zaléval, jen aby Zdenička nepoznala, že ho zahradničení nikdy nelákalo. Po týdnu měl odřená kolena, popraskané ruce a tvář opálenou od sluníčka. Po dalším týdnu zjistil, že ho ta zahrádka docela baví. No a po třech týdnech usilovného učení a praxe se konečně vypravil za Zdeničkou. Čekala ho na nádraží se sladkým úsměvem. Ihned si padli do náručí a poté jí Mirek hrdě předal pugét růží, které vlastnoručně vypěstoval pro svou vyvolenou. To už Mirek věděl, že se nezamiloval jen do Zdeničky, ale také do zahrádkaření, ke kterému našel díky lásce cestu.

No a dnes není zahrádka paní Zdeničky jen zahrádkou paní Zdeničky, ale také Mirkovou a nerýpe se v hlíně, netahá konve s vodou, nepleje, nezalévá, neoře, neseje, nezahrabává a nevyhrabává jen Zdenička, ale také její zahradník Mirek. I tu havěť, co na zahrádce číhá, hubí oba společně.

Tak, když se spojila dvě srdíčka
a Mirka potkala paní Zdenička,
poznal Mirek zahradnické štěstí
no, asi i té jejich zahrádce láska svědčí.