Otěhotněla jsem brzy, bylo mi 18 let. Ale nebylo to nechtěné těhotenství, ba naopak... S přítelem jsme tak nějak věděli, že patříme k sobě, zasnoubili jsme se a zanedlouho poté jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Seděla jsem na záchodě v obchodním centru a plakala jsem štěstím...

Jela jsem zrovna na návštěvu za svou sestrou, tak jsem se těšila, jak jí ty dva těhotenské testy ukážu... Když jsem přijela do města, kde chodila do práce, dveře baru, kde pracovala, byly ještě zavřené, tak jsem se jí vydala naproti domů. Viděla jsem ji už z dálky, tak jsem na ní mávala, v jedný ruce pytel s rohlíkama, v druhý Pikao. Už z dálky mi bylo jasné, že je sestra po pořádném flámu, jak vejrala a snažila se rozpoznat, kdo to na ni mává. Pak, když jsme se setkaly, jsem ji objala jako vždy a šly jsme společně do baru... Mezitím co rozsvicovala hrací bedny a světla, lovila jsem v peněžence důkazy mé gravidity... ,,Budeš první, komu to řeknu, tak ti to řeknu hned," vyjela jsem na ní a vytasila se se svýma testama.  Sestra zamžourala, než pochopila, o co jde, jsem se začla smát... ,, Co to... Ty jsi... Coooooo?" Prostě tohle byla její reakce, pak mě objímala, hladila po břiše a každýmu hostovi vyprávěla, že bude teta...

Přítelova reakce by mohla bejt podobná, kdyby pro mě neměl taky zprávu... Bohužel špatnou. Řekla jsem mu, ať mi to poví první, že já mu to řeknu až pak. Vypadlo z něj, že náš společný přítel, co se léčil s nějakým nádorem na mozku, zemřel...Dlouho jsem plakala, to, že jsem těhotná, jsem mu řekla až když jsem se trochu sebrala... Vzali jsme to tím stylem, že jeden život skončil a druhý za to začne... Ale bolest nad tou ztrátou nepřešla, byla o to horší, že jsem nemohla jet na pohřeb...

Ale  nesměla jsem se nervovat, tak jsem se postupně zberchala... Bříško mi rostlo, malá se na ultrazvuku čím dál víc šklebila, pak jsme měli i první fotky... Utíkalo to prostě strašně rychle, najednou jsem počítala týdny, pak dny a pak i hodiny před termínem... Termín jsem měla 7. února v sobotu, ale to se nic nedělo, tak si říkáme s přítelem, aj aj, to budem přenášet, kdoví, jak dlouho... Ale v noci jsem nemohla usnout, měla jsem divnej pocit a škemrala jsem pořád u přítele, aby mi povídal pohádku. Měl se mnou obrovskou trpělivost a povídal a povídal... 

Po 4. hodině ráno jsem pocítila bodnutí v břiše... ,, Klid, to už znám," chlácholila jsem se v duchu. Pro jistotu jsem se mrkla na telefon a počítala čas. Za 4 minuty to přišlo znova, ale silněji... Pořád jsem to nějak neřešila, ale čas jsem poctivě zapisovala do mobilu... Když kolem třičtvrtě na 5 bylo jasné, že mám kontrakce, probudila jsem přítele. Byl o něco víc vyspalej než já, já spala asi hodinü, on tak tři, jelikož jeho pohádky ho ukolíbaly k spánku... ,,Zlato, rodím," podívala jsem se na něj skoro zoufale. ,, No, tak já vezmu tašku, oblíkej se a jedem," řekl pohotově. Bylo na něm vidět stejné napětí jako na mě. Ve městě pak špatně odbočil, tak jsem ho na to upozornila, jinak cesta uběhla v pohodě. Do porodnice jsem došla pěkně po svých, sestra mi dala úbor, přezůvky, napíchla mě na monitor, udělali mi ultrazvuk... Malá se chystala ven a řekli nám, že tak do oběda bude venku. Těšila jsem se, protože jsem měla hlad jako vlk a jíst jsem už nemohla. Dostali jsme pokoj s velkou postelí, sprchou a telkou. Zatímco já jsem si dělala horkou sprchu pro uvolnění bolestí, miláček koukal na bednu. Pak jsem přišla za ním, sedla si na gymnastický míč a pohupovala se na něm. Přítel mi naléval čaj, rozesílali jsme zprávy příbuzným a známým, že už konečně rodíme...

Kolem 10. dopoledne mi doktorka protrhla plodovou vodu, teda, bylo jí strašně moc! A od toho okamžiku se malá zasekla, prostě se na nás asi naštvala a nešla a nešla. Odpoledne byly bolesti takové, že jsem si šla lehnout do masážní vany... Teda, kdybych neměla tak strašný bolesti, lebedim si náramně!  Ale ani vana nepomáhala, bolestmi jsem brečela, přítel nevěděl, jak mi pomoct, kolem jsem slyšela křik rodiček a pláč narozených dětí... Přála jsem si, ať je to za mnou...

Naděšel večer, přítel se musel převlíct a sjet si do krámu pro jídlo, dovezl jídlo i mě, samozřejmě až po porodu... Večer ubíhal pomalu, každé dvě hodiny jsem chodila na monitor, ultrazvuk atd... Přítel pak už na posteli spal, já měla minutové bolesti s pětiminutovýma přestávkama, takže fakt nic moc... Když mi skončila kontrakce, honem honem jsem se snažila usnout, další bolest mě vždycky spolehlivě probudila...

Ráno, v 8 hodin, mě vzal primář na kontrolu a oznámil mi, že budu rodit... Chtěla jsem se zeptat, co jsem dělala doteď, ale neměla jsem na fórky sílu.Vlezla jsem si na porodnickou kozu, dali mi infuzi, která měla rozběhnout porod... To byl jedním slovem sešup! Kontrakce se pomalu nezastavily a já jsem začala tlačit. Doktorka mě strašně chválila, říkala, že pokud tak budu pokračovat, malá vyleze coby dup... Taky že jo, stačilo asi deset pořádných zatlačení a malá vystřelila ven! Přítel hned fotil, Gábulka ani neplakala, to jsem za ní obstarala já... Plakala jsem štěstím i bolestí, mezitím co mě sešívali... Pak mě odvezli na pokoj a konečně jsem si mohla pochovat moji holčičku... A ujišťuji všechny prvorodičky, co se bojí porodu bez drog -  jděte do toho, já jsem rodila 28 hodin, ale pak už byla veškerá bolest zapomenutá!!! Užijte si to a všem těhulkám úspěšný a krásný porod!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10