Stává se nám to občas všem, že míváme všeho plné zuby.

Najednou je život úplně nesnesitelný. Problémy v zaměstnání, kdy termíny začínají přerůstat přes hlavu, věčné pozdní návraty domů, býváme tak utahané, že doma nezvládáme druhou směnu, děti občas vyvedou neplechu, manžel si myslí, že jsme snad roboti k neutahání...

To pak stačí někdy maličkost a ta spolehlivá a vždy zodpovědná, za všech okolností chápající žena vybuchne pro úplnou hloupost, kterou by jindy řešila s úsměvem a mávnutím ruky.

Tak se mi stalo, že jsem v předvánočním blázinci, kdy jsem si ještě o víkendech tahala práci domů, takže už jsem lezla rodině na nervy, přišla domů až večer kolem deváté hodiny. Záclony, které jsem ráno ještě vyprala, nechala v aviváži a nějak automaticky předpokládala, že je dcera po příchodu ze školy nechá okapat a pověsí na okna, prostě byly stále v aviváži.

Tak mi nádherně ujely nervy, že jsem již v chodbě začala ječet jako Viktorka u splavu. Dcera tomu dala korunu, když řekla: "Uklidni se, choleriku!" Tak to byl můj konec, začala jsem brečet jako pominutá.

Dcera okamžitě vymáchala záclony, a když kolem půlnoci visely na oknech,  klidně řekla: "Podívej, mami, tys měla ten vztek ventilovat tím, žes měla okamžitě ty záclony máchat a ne tu ječet na celý barák. Všechno bys ze sebe vybila tou prací."

Vlastně jí vůbec nedošlo, že jsem celý den nic nejedla, potřebovala se osprchovat a ráno o půl páté opět vstávat a začít ten kolotoč nanovo.

Takže dnes již odmítám dělat otroka v práci a rodině jsem oznámila, že část víkendů budu věnovat sama sobě, tedy - trochu se tělesně zušlechtím, občas si zajdu s kamarádkami na kávu, přečtu si kousek knížky, pustím krásnou muziku a třeba si klidně zahraji na počítači nějakou hru.

A vlastně jsem zjistila, že to jde. Jen so nesmím připustit myšlenku, že jsem nepostradatelná. V práci jim došlo, že budu dělat pouze tolik, zač jsem placená, a nedoplácí na to ani moje rodina.

Dnes jsem nejspokojenější člověk, který se dokáže zasmát sám sobě.

Držme se tohoto pravidla všechny, nic si nesmíme nechat přerůst přes hlavu, protože bychom v tom blázinci skutečně skončily.