Bylo mi 13 a zrovna jsme byli s rodiči a bratrem čerstvě přestěhovaní v novém
bytě. Spala jsem tam pouhý den a pořádně se nestačila nabažit svého vlastního
pokoje, když jsem si balila věci a odjela se školou na hory.
Byly jsme v pokoji 4. První den byl chaotický, příjezd, večeře, vybalování,
okoukat si okolí a všechny kluky v jídelně. Ti cizí byli vždycky nej. A tak
jsme se dostaly do postele přiměřeně unavené. Přesto někdo nezapomněl
připomenout, že co se zdá první noc v nové posteli, to se vyplní. Dlouho to
netrvalo a přes povídání vtipů jsem začala dřímat...
Kolem mě se rozprostírala tma a ticho. Všude kolem byl sníh. Cosi mě nutilo jít
pomalu a hluboce oddechovat. Najednou, z ničeho nic, se proti mě vyřítilo světlo
a valilo se přímo na mě. Néé, prosím nééé...
Najednou jsem se vzbudila a pomalu se začala rozkoukávat. Jsem v pokoji, všude
je tma, ticho...jsme na horách se třídou. Všechno je v pohodě, byl to jen sen.
Ráno nás ani nenapadlo vzpomenout si na hloupé řeči o tom, že co se zdá první
noc v nové posteli, to se vyplní. I já na to zapomněla a užívala si hor a
kamarádů. Do doby, než jsme se sbalili a odjeli domů.
Řidič mne vysadil jinde, než na smluveném místě. Najednou jsem se ocitla kdesi
na okraji města, úplně sama, večer, s celou výbavou z hor. A tak jsem se vydala
směrem k prvním panelákům. Všude byla spousta sněhu, takže jsem se brodila po
kolena ve sněhu s šíleně těžkou zátěží na zádech. Pak jsem potkala prvního
člověka a zeptala se na cestu. Bohužel jsem neznala přesnou adresu, jen barvu
paneláku, která byla jiná než všechny ostatní. Mobilní telefony tehdy nebyly, i
když se to nezdá, tak jsem rodičům ani neměla jak dát vědět.
Kdosi mě poslal jakýmsi směrem. Abych si cestu zkrátila, rozhodla jsem se jít po poli. Alespoň tam asi pole mělo být. Chvíli jsem šla úplnou tmou a snažila se v dálce najít světlo a v tu chvíli to přišlo...začalo se na mě řítit světlo a bylo čím dál tím blíž. V tu chvíli jsem si vzpomněla na ten šílený sen a uskočila. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem cestu domů našla. A ráno, když se rozednilo, zjistila jsem, že místo po poli jsem si to kráčela pěkně uprostřed silnice a to světlo bylo auto. Od té doby se na neznámá místa vydávám jen s někým a už nikdy bych s takovým závažím nešla jen tak do tmy sama.
ChytráŽena.cz