Tuto otázku si
asi nejednou položil každý z nás. A je to stále těžší a těžší. Jídlo nám
drahne před očima a nějak se „scvrkává“. Sáček bonbónů, který si pamatujeme z dětství
jako stogramové balení, má najednou 90, 70, ba i 50 g.
A cena je přitom vyšší. Podobně je na tom káva, čokoláda, nápoje i jogurty. Pozadu nezůstávají elektřina, plyn, voda, poštovní poplatky, služby za kadeřníka, holiče, maséra, pedikúru, manikúru, ceny léků také šplhají do závratných výšin a nyní také poplatky u lékaře. Život je stále dražší. I odchod člověka ze života se prodražuje. Vybudovány byly speciální ústavy a domovy, kde se zaměřují na umírající, samozřejmě placené. A vystrojit samotný pohřeb je pro mnohé rodiny neúnosné břemeno. A proto si lidé půjčují i na důstojný pohřeb svých blízkých.
Stát ušetřil na pohřebném a lidé, kteří se chtějí se svými blízkými a milovanými rozloučit důstojně a se ctí, nemají najednou na vybranou. Přibývá tak pohřbů bez obřadů, papírových rakví, vypůjčených květin a věnců a, bohužel, také nevyzvednutých uren. Kdo by si byl pomyslel, že jednou bude odpočívat, navždy zapomenut, v zaprášené urně na polici pohřebního ústavu, označené nápisem „nevyzvednuto“?
Říká se, že nejvíce ušetříme na jídle. Ale jak? Žaludek si žádá své a dávat dítěti prošlý jogurt s vidinou toho, že je o dvě koruny levnější, se mi příčí. I oschlý salát na talíři si raději odpustím.
Zvýšily se i ceny za vlaky a linkové autobusy. Mým dopravním prostředkem je převážně kolo. Stará Eska, která již dávno ztratila lesk a jejíž odřený rám svědčí o lecjakém dobrodružství, které jsme spolu za ta léta zažily. Odvozila na dětské sedačce mého syna, nyní vozí v košíku mého psa a stále věrně slouží. Zloději nepovšimnuta odpočívá u stojanů před nákupními středisky a čeká mezi naleštěnými horskými koly na mě, až se vrátím z nákupu. Objíždím na ní úřady, kamarádky a jezdím i jen tak, pro potěchu těla a duše. Nestojí mě to, až sem tam na nějakou záplatu na píchlou duši, vycentrování atd. nic a dělám něco pro zdraví. Jsem časově nezávislá, nechytám bacily v přeplněných prostředcích hromadné dopravy a nezlobím se, že má zas ten vlak či autobus zpoždění.
Na zvláště daleké cesty mám ale i já kolo trackové. Nové, naleštěné, zářící kolo bez košíku. To mého pejska nevozí. Jezdím s ním cesty dlouhé desítky kilometrů. Takové, kdy vím, že kolo nikde před obchodem nenechám. Ukradli by mi ho totiž. Na takové zastávky mám svou Esku. A obě kola slouží a dělají mi radost. Zpříjemňují mi každičký den.
Právě včera jsem se vracela, opět na kole, domů. Zaslechla jsem několik sousedů posilňujících se pivem, před večerkou: „Zase na kole, jak jinak!“
Ale mě to baví a je to jistojistě zdravější, než vzpírání půllitrů se zlatavým mokem.
S pozdravem a radou, jak ušetřit Vaše čtenářka...Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz