Jak vychovat sebevědomé dítě

Název knihy: Jak vychovat sebevědomé dítě
Autor: Novák Tomáš
Nakladatelství: Grada
formát: A5
vazba: V2
rozsah: 136 stran
Datum vydání: 6/2013
Cena: 199 Kč

Úspěšný český psycholog se snaží dobrat odpovědi na stále živou otázku rodičů, pedagogů a psychologů: Co lze u dítěte chápat jako zdravé sebevědomí? Hledání odpovědi přirozeně vede k tématu výchovy a jejího vlivu na osobnost dítěte. Jak tedy vychovat přiměřeně sebevědomé dítě, které nepochybuje o své vlastní hodnotě a vládně díky tomu důvěrou v sebe i ve své okolí?

Tomáš Novák na příkladech ze své poradenské praxe dokumentuje jak autoritativní, direktivní výchovu, tak ochranitelský, až rozmazlující výchovný styl, plodící na jedné straně úzkostné osobnosti deformované drilem, na druhé straně osobnosti zdánlivě silácké, s uměle nadsazeným sebevědomím.

Ačkoliv autor uznává, že žádný výchovný postup neskýtá naprostou záruku úspěchu, přiklání se k trendu tzv. uvolněného rodičovství s nadhledem, podporuje demokratické výchovné postupy, "otužování" samostatností a zdůrazňuje význam kladného přijetí dítěte.

O autorovi knihy Jak vychovat sebevědomé dítě:

PhDr. Novák Tomáš

Autor je poradenským psychologem.Vystudoval FF UJEP v Brně, obor psychologie. Dlouhodobě se zabýval problémy výchovných obtíží s dětmi, náhradní rodinnou péčí, manželským a rodinným poradenstvím.Externě učí i na Masarykově univerzitě,na filosofické fakultě a na fakultě sociálních studií.

Ukázka z knihy Jak vychovat sebevědomé dítě:

Úvodem

Sebevědomí, jeho přiměřenost a ideální míra je věčné téma. Týká se každého člověka, v jakékoliv době. Mění se jen názor na to, jaká míra je optimální. Ještě nedávno se předpokládalo, že je korelace (vztah) mezi sociálním intelektem a z něj pramenícími dovednostmi na jedné straně a sebevědomím na straně druhé. Jinými slovy: „ten, kdo je společensky šikovný, je také patřičně sebevědomý“. Současné výzkumy přidávají místo slova „patřičně“ slovo „možná“. Jednoznačné to není.

Problémem je i měření a srovnávání sebevědomí u různých lidí. Jeden z klasiků české psychologie Vladimír Tardy již na počátku šedesátých let minulého století varoval před „nejhrubší mírou“ odhadu rozvoje určité vlastnosti u různých lidí na základě srovnávání té které dvojice. Stejně tak je problematické jejich zařazení do stupnice například od 1 do 5. Výrazná bývá i „chyba pozorovatelů“. Ještě ke všemu nic nemusí být zcela univerzální. Jsou lidé víceméně sebevědomí ve všech sférách života stejně. Jsou i jiní. Mohou být velmi sebevědomými ve své profesi a například pramálo sebevědomými v manželství, při výchově dětí nebo dejme tomu při svátečním řízení auta.

Současný, poněkud módní důraz na asertivní prosazování mimo jiné souvisí s běžně užívaným překladem slova asertivita: „zdravé sebevědomí a přiměřené prosazování se“. Termíny používané v souvislosti s asertivitou, například „zdravé“, „realistické“, „neagresivní“, „odůvodněné“, „respektující“ sebevědomí, naznačují jisté terminologické rozpaky. Jako by sebevědomí samo o sobě znamenalo něco málem nebezpečného. Že by „hroší kůže, široké lokty a z ostudy kabát“?

Významný současný psycholog Marek Blatný nachází u osob s vysokým  sebevědomím „psychickou odolnost, tvrdost, dominanci, maskulinní ladění, nízkou citlivost k druhým lidem“. Nic proti tomu, leč (zvláště na sebevědomé ženy) to nemusí působit právě lichotivě.
Na dokreslenou cituji jednu z účastnic kurzu asertivity. Za osobní přínos  akce považovala: „Teď už konečně vím, že sebevědomí není sprosté slovo…“  To opravdu není. Navíc „sedávat v koutě“ a nenápadně čekat, zda budu nalezen, může být někdy rozumné, ale žádná zásluha či čin hodný obdivu to není.  Má-li být sebevědomí „zdravé a přiměřené“, musí především být alespoň nějaké.  Teprve to, co existuje, lze kultivovat… a, je-li třeba, i korigovat.

Zkušenost z psychologických vyšetření agresivních delikventů – od vandalů až po vrahy – prokazuje u významného procenta z nich pocit nedostačivosti. Nástavbou je nevhodná kompenzace zmíněného pocitu agresí. Nedostatek sebevědomí v mládí s pocity nedostačivosti úzce souvisí. Představa, že by naše mládež byla doma i ve škole vychovávána k obrazu patřičně sebevědomého a hrdého Evropana, je naivní. Přesněji řečeno, naivní snad ani není, protože si něco takového nikdo nemyslí. „Herbartovská“ inspirace české výchovy, přetrvávající z poměrně vzdálené c. k. minulosti, sebevědomí
dítěte spíše sráží, než posiluje. Všechno možné se s léty mění, ale tohle přetrvává.

Již samotný školský důraz na chyby, ne na to, co se podařilo, to vystihuje. Tragikomickým příkladem jsou pak za miliony získané výsledky tzv. státních maturit roku 2012. Matematice nerozumím, ve slohu se ale orientuji. Četl jsem brilantní úvahu hodnocenou nedostatečně. Dle úředně proškoleného ofi ciálního hodnotitele nic jiného nezasloužila. Byla totiž úvahou, ne požadovanou polemikou. Z textu jasně vyplývalo, s čím úvaha polemizuje. Hodnotit nedostatečnou ji mohl nejspíš striktně naprogramovaný počítač nebo literární purista. Připouštím, chtěl jsem místo „purista“ napsat sadista, ale takhle je to decentnější. Co se týče dopadu na sebevědomí, je ona nedostatečná uštědřená studentce s literárními
zájmy srovnatelná s ránou do hlavy od boxera těžké váhy. Ztracený rok studia na vysoké škole? Kdo by se nad tím z „objektivních“, nadměrně sebevědomých šéfů nejmenované fi rmy, která za lukrativní peníz hodnocení prací zajistila, zamýšlel.

Z dob svého působení v pedagogicko-psychologickém poradenství si vybavuji častý rodičovský výrok: „Rád bych dítě pochválil, ale musím mít za co… a to zatím nemám!“
Opačným mementem je „americký“ přístup. V něm rodiče propadají v nadšení nad samozřejmostmi a dítě z našeho pohledu přechválí. Objektivně lze ale připustit, že sebevědomí Američanů (či Dánů a Švédů, kteří jsou vychováváni obdobně) je mnohem vyšší než zmíněné kvality u občanů ČR. Velmi stručně z toho plyne: „Chválit! Raději víc než méně…“

Knihu Jak vychovat sebevědomé dítě koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství Grada.