Nevím, kolik lidí to zná, ale mnohdy se stávají věci, nad kterými zůstává rozum stát. Možná je něco mezi nebem a zemí, co žádný vědec nedokáže uspokojivě vysvětlit.

Jsem pověstná svými trochu ujetými zájmy o tajemné i nadpřirozené události, často neváhám některé „hlouposti“ vyzkoušet sama na sobě. Výsledek bývá někdy zajímavý, tu znepokojivý a občas téměř strašidelně zarážející.

Vzpomínám si na jeden z prvních svých hokuspokusů, kterým jsem asi začala provádět své věštění, nejdříve to začalo pochopitelně spíše z mladické nerozvážnosti. To se děvčatům líbil nějaký kluk a chtěly zjistit, zda má jejich vyhlédnutý objekt o ně zájem. Ty první způsoby byly velmi primitivní. Svázaly jsme knihu, doprostřed zasunuly klíč, volaly dobrého ducha, který je nám nejblíže, a kladly otázky, na které se dalo odpovědět pouze ano, nebo ne, podle směru otáčení knihy. Mnohdy se kniha nehnula, tak celé věštění skončilo, mnohdy docházelo k hádkám, že některá z těch, které držely na prstě klíč, podvádí a záměrně napomáhá k odpovědi ve svůj prospěch. Takové hry nás brzy opustily.

To jsem ale odbočila od původního záměru, o čem jsem chtěla psát.

Již si ani nepamatuji, kdy přesně mě napadlo, že vyzkouším něco jiného. Byla jsem v té době již rozvedená a rodiče odjeli do města, moji malou dcerku vzali sebou. V té době maminka pracovala v malé hospůdce hned vedle našeho domu, takže jsem ji běžně ráno chodívala vyvětrat, vybrat kamna, připravit topení a hlavně uklidit, což moc příjemný úkol nebyl. Pokud přivezli zboží, vzala jsem klíče a běžela ho přebrat, musela jsem rodičům nějak pomáhat, když nás prakticky živili.

V té době jsem se zamilovala a chtěla jsem vědět, jestli je to ten pravý, který bude mít rád mou dceru. Velmi jsem si pospíšila se svými povinnostmi, chtěla jsem vše stihnout. Bylo nutné, abych byla sama doma, měla absolutní klid na soustředění a především celé svoje rejdy jsem chtěla utajit před maminkou, která je velmi nábožensky založená a vždycky podobné počínání považovala za hříšné.

Sundala jsem ze stolu ubrus, na velký papír do půlkruhu napsala písmena abecedy. Vzala jsem bílý hluboký talíř, na který jsem namalovala šipku. Dotýkala jsem se pouze zlehka talíře, ruce uvolněné, a pokoušela jsem se vyvolat ducha, který by byl ochoten mi odpovídat.

Dlouho se nic nedělo, začala jsem být unavená a začínala jsem mít pocit, že v té kuchyni nejsem sama. Pak se konečně talíř rozpohyboval, ovšem nedostala jsem jedinou konkrétní odpověď. Stále se otáčel k písmenu A a končil u Ž. Nabyla jsem dojmu, že se ptám na věci, na které mi nechce odpovědět, a chystala jsem se celou seanci raději ukončit, protože mi naskočila husí kůže.

V tom se talíř začal zastavovat na písmenech a věta dávala smysl, pouze neměla nic společného s tím, nač jsem chtěla znát odpověď!

Ta věta zněla: Zazvoní zvonek a bude tam Šarmanová!

Během několika vteřin se skutečně ozvalo zazvonění, šla jsem otevřít téměř se strachem, za dveřmi skutečně stála paní, která u nás nikdy nebyla a doopravdy se jmenovala Šarmanová.  Vytřeštila jsem na ni oči, ona mi pouze přišla říct, že do hospody přivezli pivo, troubili a nikdo od nás nevycházel.

No jistě, byla jsem natolik v jiném světě, že jsem nevnímala zvuky zvenčí. Rychle jsem se vzpamatovala, popadla klíče a běžela do hospody, přijeli totiž o den dříve, změnili jim plán rozvozu, vůbec jsem je nečekala. Řidič i závozník byli noví, proto k nám nepřišli.

Po návratu domů jsem rychle uklidila, papír spálila ve sporáku a již nikdy podobným způsobem ani žádným jiným duchy nevyvolávala. Pak jsem zůstala jen u výkladu karet, které nikdy nelžou, ale s nimi již taky dnes neexperimentuji.

Řeknete si, banální příběh, někomu přijde k smíchu, další mne nařkne, že mám příliš bujnou fantazii…atd.

Dnes již nechci vědět, co nás čeká. Ať se stane, co se má stát. Stejně osudu svému neutečeme!!!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10