Vdala jsem se, zakrátko přestěhovala do jiného města a jak už to tak bývá, jako žena jsem kromě nových lékařů musela shánět i novou kadeřnici. Každý pochopitelně doporučoval někoho jiného, takže první měsíce jsem si připadala jako pokusný králík.
Po několika návštěvách kadeřnictví metodou pokus–omyl jsem stále tu „svou“ kadeřnici neměla. Jedna byla milá, ale práce jí nešla zrovna od ruky, jiná měla dlouhé objednací termíny. Další si vůbec nelámala hlavu s tím, že zákaznici bere na řadu dvě hodiny po dohodnutém termínu - vždycky se prostě našla nějaká známá, která potřebovala její služby přednostně. Když jsem jednou dokonce musela jít reklamovat trvalou, která se mi po prvním umytí „vypařila“, už jsem začínala propadat zoufalství.
Až jednou mi kamarádka vyjednala návštěvu u její kadeřnice. Protože sama od ní měla vždy pěkný střih vlasů i barvu, ráda jsem podnikla další pokus. Po prvním ostříhání a melíru jsem byla spokojená: paní pracovala rychle a opravdu dobře. Už jsem neměla důvod hledat dál! Spokojenost mi vydržela necelé dva roky – do doby, kdy jsem zatoužila po změně. Znáte to: občas ji potřebujeme každá; ze mě už byla maminka na mateřské a prahla jsem po něčem novém. Do kadeřnictví jsem napochodovala s odhodláním, že cokoliv bude dobré, jen když to bude prostě jiné... Obdobně jsem svoje přání vysvětlila i kadeřnici. V té době jsem měla dlouhé, melírem zesvětlené vlasy. Můj požadavek byl změnit účes (třeba i na krátký) i barvu. „Jakoukoliv, jenom ne zrzavou!“ sdělila jsem kadeřnici a odevzdala se do jejích rukou. Studovaly jsme vzorníčky, jaká barva by se k mému typu hodila, až jsme nakonec jednu vybraly. S nabarvenou a ostříhanou hlavou jsem se spokojeně uvelebila pod sušákem.
Přišel čas „vyložit karty“, tedy přesunout
se k zrcadlu a nechat moji novou barvu vykouknout v celé její kráse. A že tedy vykoukla! Ale spolu s ní jsem koukala i já - moje vlasy v barvě mědi se nedaly přehlédnout... Kadeřnice se ovšem nedala zaskočit a pronesla: „To bych neřekla, jak vám ta rezavá bude slušet – KOČKA!“ Neměla jsem ani sílu protestovat, zaplatila jsem a prchla domů.
Manžel si mě pak ještě dlouho dobíral slovy: „Ty moje lištičko“. A já? Překvapivě mám novou kadeřnici. Je to už několik let, tak si asi zůstaneme věrné.
Uznevim – čtenářka
ChytráŽena.cz