Jo Nesbø – Doktor Proktor a prdicí prášek

Název knihy: Doktor Proktor a prdicí prášek
Autor: Jo Nesbø
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2012
Vázaná vazba
Formát: 145 × 210 mm
Počet stran: 200
Cena: 298 Kč

Doktor Proktor a prdicí prášek je příběh o tom, jak je důležité být sám sebou a jak vám tvořivost a fantazie pomohou k odvaze. Když se klučina jménem Bulík přestěhuje do uličky Dělová, rychle se dává do party s Lízou, šikovným děvčetem ze sousedství a dobromyslným, byť značně podivínským vynálezcem doktorem Proktorem.

Doposud zneuznaný vědátor vynalezl prdicí prášek a zprvu nepříliš použitelná věc se ukazuje jako ten nejbáječnější vynález na světě. Bulík a Líza vymyslí s důvtipem sobě vlastním úžasný plán – prášek nemusí jen obveselovat děti a dospělé, kdyby totiž doktor Proktor zapracoval na mnohem silnější verzi, mohli by supersilný prášek prodat NASA, Národnímu úřadu pro letectví a kosmonautiku, který by ho dokázal využít k počinům důležitým pro celé lidstvo.

Jenomže trojlístku hrdinů se nečekaně staví do cesty nemilosrdní padouchové – pan Trán a jeho synové Truls a Trym. Jejich zlovolným přičiněním se Bulík, Líza i doktor Proktor ocitají ve víru celé řady nebezpečných situací, kdy jim jde doslova o krk. Kdoví, jestli by nakonec bylo učiněno spravedlnosti zadost, nebýt doktorovy, Bulíkovy a Líziny statečnosti, vynalézavosti a kamarádské soudržnosti.

Kniha je doplněna mimořádně půvabnými ilustracemi předního norského ilustrátora Pera Dybviga, které příběh plný humoru, fantazie, slovních hříček i bláznivých situací dokonale vystihují a podtrhují.

O autorovi:

Jo Nesbø (*1960, Oslo) je nejznámější současný norský spisovatel a hudebník, původním vzděláním ekonom. Věhlas mu přinesly především jeho detektivní romány s hlavním hrdinou detektivem Harry Holem, které jsou ověnčené mnoha cenami, jak na domácí skandinávské půdě, tak i v zahraničí. Byly přeloženy do více než 40 jazyků, např. Červenka (2000), Nemesis (2002), Pentagram (2003) ad.

V roce 2007 vydal Nesbø svou první dětskou knihu Doktor Proktor a prdicí prášek. Ani na tomto poli nezůstal za svými romány pozadu a brzy následovaly další díly Doktor Proktor a vana času (2008) a Doktor Proktor a konec světa, možná (2010). Jeho dětské knihy byly rovněž přeloženy do mnoha jazyků a obdržely významná ocenění.

Ukázka:

Téhož odpoledne zabouchal Bulík na dveře od sklepa toho modrého domku. Tři hlasité rány. Předem domluvený signál. Doktor Proktor škubnul dveřmi, a jakmile uviděl Bulíka, zvolal svým ráčkujícím hlasem: „Výborrrně!“ Pak zdvihnul jedno huňaté obočí a svraštil to druhé: „A tohle je kdo?“ ukázal prstem.
„To je Líza,“ odpověděl mu Bulík.
„To vidím i bez tebe. Pokud se nemýlím, bydlí támhle přes ulici. Chtěl jsem vlastně říct: Co tu pohledává? Neřekli jsme si snad, že tohle je přísně tajný projekt?“
„Zas tak tajné to asi nebude, když o tom Bulík dneska vykládal před celou třídou,“ ozvala se Líza.
„Cože?“ zhrozil se profesor. „Je to pravda, Bulíku?“
„Ehm,“ soukal ze sebe Bulík. „Možná krapánek.“
„Tys vyzradil… tys vyzradil…“ rozkřičel se profesor a šermoval kolem sebe rukama, zatímco Bulík vysunul dolní čelist dopředu a dělal na něj velké smutné oči, jako kdyby měl na krajíčku. Vypadal jako malinký, ale šíleně smutný velbloud. Bulík měl tenhle výraz nacvičený přesně pro takové situace. Všichni totiž vědí, že zlobit se na smutného velblouda je zhola nemožné. Profesor rezignovaně vzdychl a spustil ruce podél těla.
„Dobrá, dobrá, zas taková hrůza to snad nebude. Jednou jsi můj asistent, takže to hodíme za hlavu.“
„Dík,“ pípnul Bulík.
„To nic,“ mávnul rukou profesor. „Teď už ale přestaň dělat toho velblouda. Pojďte dovnitř a zavřete za sebou.“ Zavřeli dveře a doktor Proktor mezitím odběhl k bublajícím zkumavkám a kádinkám, odkud vycházel kouř, který voněl jako vařené hrušky. Líza zůstala u dveří a rozhlížela se kolem. Na okně stála v květináči kytka s bílými okvětními plátky. Na zdi vedle ní visel obrázek motocyklu s postranním vozíkem, za nímž se rýsovalo něco, co podle Lízy musela být Eiffelova věž v Paříži. Na motocyklu seděl mladý usmívající se muž, který se podobal profesorovi, a v postranním vozíku rozkošná milá slečna s tmavými vlasy.

„Na čem pracujete?“ zajímal se Bulík.
„Zdokonaluji náš produkt,“ vysvětlil doktor Proktor a míchal něco ve velkém kotli. „Mělo by to mít ještě větší jiskru. Dá se říct, že jde o směs výbušnějšího druhu.“ Profesor strčil prst do kotle a ochutnal. „Hmmm. Toho pelyňku mohlo být míň.“
„Můžu taky ochutnat?“ žadonila Líza a nakoukla přes okraj kotle.
„Lituji,“ řekl profesor.
„Litujeme,“ přidal se Bulík.
„A proč ne?“ nechápala Líza.
Bulík dostává nápad: „Jsi snad oprávněným asistentem k testování prdicího prášku?“
Líza se zamyslela. „O ničem takovém nevím.“
„V tom případě navrhuju, aby ochutnávání bylo prozatím přenecháno mně,“ rozhodl Bulík a popotáhnul si kšandy. Pak si vzal lžičku a strčil ji do kotle.
„Opatrně,“ nabádal ho profesor. „Pro začátek jen čtvrtku lžičky.“
„Jasně,“ řekl Bulík a strčil si čtvrt lžičky prášku do pusy.
„Začínám odpočítávat,“ oznámil profesor s očima na hodinkách. „Sedm, šest, pět, čtyři, tři… Hej, Lízo, uhni, stojíš přímo za ním!“ A vtom to řachlo. Ještě než Líza ztratila rovnováhu a dopadla zadkem na studenou sklepní podlahu, ucítila náraz tlakové vlny.
„Jejda,“ vyjekl Bulík. „Lízo, jsi celá?“
„Ale jo,“ ozvala se trochu omráčená, když jí profesor pomáhal znovu na nohy.
„Tak tomu teda říkám jiskra.“ Bulík se smál, až se za břicho popadal. „Dobrá práce, doktore!“
„Děkuji, děkuji. Další test si vezmu na starost sám…“ Profesor si nabral půl lžičky a odpočítával. Když došel k nule, znovu to bouchlo, ale Líza si tentokrát dávala bacha a stála až u dveří.
„No to mě podrž,“ podivoval se profesor a sebral z okna kytku v květináči, která během okamžiku přišla o všechny okvětní plátky. „Myslím, že následující test provedeme venku.“ Přesypali prášek do jedné krabice od buchet a vzali ji s sebou ven.
Bulík dostává nápad. „Dejte mi lžičku,“ pukal Bulík nedočkavostí.
„S tím dávkováním opatrně…“ varoval ho doktor Proktor. To už měl ale Bulík dávno v sobě celou lžičku. „Šimrá to v břiše,“ zaúpěl Bulík. Byl tak napjatý, že poskakoval na místě.
„Pět, šest, sedm,“ počítal profesor. Když to bouchlo, vzlétli všichni ptáčci z profesorovy hrušně a k smrti vylekaní uletěli kdovíkam. A tentokrát to místo Lízy schytal Bulík, který se skutálel do vysoké trávy.
„Kde jsi?“ zavolal doktor Proktor a hledal ho v trávě.
„Jsi v pořádku?“ Slyšeli nějaký kvokavý zvuk a pak se Bulík zprudka
vynořil, obličej rudý smíchy.
„Ještě jednou!“ jásal Bulík. „Ještě jednou!“
„Profesore, podívejte!“ ukázala Líza. „Bulíkovi ruply na zadku kalhoty.“
A opravdu. Profesor se znepokojeně zadíval na výsledek a rozhodl, že pro dnešek testování nechají. Poprosil je, aby našli zahradní nábytek, který stál někde v trávě, a zmizel v domě. Když se zase objevil, nesl tác a na něm chleba, máslo, paštiku a vodu se šťávou.

Líza našla zahradní nábytek. A když seděli na těch křivých, bíle natřených židlích a ládovali se jídlem, lámali si hlavy, k čemu by tak mohli použít ten jejich vynález. Profesor přišel s nápadem, že by mohli zkusit prodávat prášek sedlákům. „Vezmou si půl lžíce prdicího prášku a plachetku s obilím přidrží před samotnou… ehm, odpalovací plochou. Tlak vzduchu roznese osivo přes celé pole. Ušetří tím hromadu času. Co vy na to?“
„Špica!“ zvolal nadšeně Bulík.
„Abych byla úplně upřímná, nemyslím si, že se někomu budou sbíhat sliny na jídlo z osiva, do kterého někdo naprděl.“
„Hmmm,“ zamyslel se profesor a podrbal se na své štětinaté hlavě. „V tom máš asi pravdu.“

Knihu norského spisovatele Jo Nesba Doktor Proktor a prdicí prášek můžete koupit v knihkupectví nebo na internetových stránkách nakladatelství Jota.