Jsem čarodejnice, která si nevěřila

Stalo se to v roce 1986. Byla jsem na návštěvě u rodičů. Nebydleli daleko, takže jsem na návštěvu přišla někdy tak dvakrát za měsíc, jindy ovšem trebas pouze jednou. Měla jsem již malé syny, kteří byli často nemocní.

Když jsem mamku spatřila, zabolelo mne u srdce a něco mi říkalo, že ji už víckrát neuvidím. Nebyla na ní vidět nějaká viditelná změna. Ani toto varování mne nepřinutilo k tomu, abych jí dala více najevo, že je pro mne nepostradatelná, že ji mám moc ráda za to, co pro nás celý život dělá.

Jak s námi život zatočí. Do týdne jsem měla zdravotní problémy, takže jsem skončila v nemocnici v Českých Budějovicích sama. Byla jsem tam již asi třetí den, když jsem slyšela odpoledne houkat sirénu záchranné služby. Něco mi stále říkalo, jdi se podívat, co se stalo. Co se děje. Jdi tam! Silné nutkání jít jsem měla, ale nakonec jsem přeci jenom podlehla reálnému vysvětlení mysli. A nešla nikam. Odůvodnila jsem si to tím, že by mi řekli, co tam hledám a dívali se na mne jako na blázna.

Druhý den mi přišel taťka s mužem říci, že mamka umřela, měla infarkt. Doma jí bylo špatně, zavolali jí lékaře, ale ten řekl, že má zápal plic, když nemůže dýchat. Otec doktora přesvědčoval, že má mamka již i velice nízkou teplotu, takže o zápal plic nejde. Lékař si vedl stále svoji diagnózu a odjel. Kdyby ji nechal okamžitě odvézt do nemocnice, mohla být mamka ještě mezi námi. Nakonec mamce zavolali záchranku znovu. Vezla ji do nemocnice sanitka, která ji za Trhovými Svinami předávala záhranné službě z Českých Budějovic. Ti ji ještě dovezli do nemocnice. Mamka se ještě probrala, byla při vědomí a zemřela na infarkt.. Říkala jsem si, že mne volala a já jsem její poslední přání nevyslyšela.

Dodnes si vyčítám, že jsem měla svoje podvědomí poslechnout a jít za ním. Nikomu jsem to neřekla, protože by se mi lidé vysmáli, ale je to skutečně tak. Jsem čarodejnice, která si nevěřila.

Poliscais – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10