Kadeřnice a asertivita

Milé dámy, berte prosím toto moje psaní jako varování. Pokud pracujete v třísměnném provozu jako já, nikdy nechoďte ke kadeřníkovi po noční!

Já byla před bojem hrdinka – tři hodinky spánku mi přece pro jednou postačí, to v pohodě zvládnu! Pravda, zvládla jsem to, ale s vypětím všech sil a rozhodně ne v pohodě.

Už samotná cesta do kadeřnického salonu byla náročná – 20 minut autobusem, kdy okamžitě po dosednutí jsem usnula, abych byla pronásledována divokými prazvířaty. Když mne jeden netvor chytil do svých pařátů a začal se mnou zuřivě třást, byla jsem na pokraji šílenství. V tom jsem se probudila a zjistila, že se mnou třese řidič autobusu a haleká: „Paninko, vstávejte, konečná, dál nejedeme!“ Hanbou bych se v ten moment nejradši propadla, ale naštěstí už v autobusu kromě nás dvou nikdo nebyl. Něco jsem zablekotala a vypadla na čerstvý, mrazivý vzduch.

Zbývala mi víc než hodina volného času. Obvykle s touto fyzikální veličinou zápasím ve smyslu, že se mi jí nedostává nebo dostává jen velmi málo, ale teď jsem najednou nevěděla, co s ní. Minuty se vlekly jako lemry a já též. Ploužila jsem se kolem výloh obchodů a netroufla si vejít dovnitř, neboť jsem tušila, že tam bude příjemně teploučko a to by mi teď rozhodně dobře neudělalo. Prodavačky by moje rozpoložení taky asi nepochopily, a tak jsem jen nahlížela na reklamní trháky ve výkladních skříních a připadala si jako somrák, který se bojí vejít dovnitř.

Zašmátrala jsem v kabelce a objevila žvýkačky. Žvýkací pohyby mne udržovaly při vědomí. Aspoň s někým promluvit! Opět jsem zalovila v kabelce a tentokrát vytáhla mobil. Vytáčím číslo kamarádky a posléze i ji samotnou, když pochopí, že vlastně nic nechci ani nepotřebuji, jenom si chci chvilku pokecat. „Hele, Jitko, nezlob se, ale já jsem v práci, nemůžu si teď s tebou povídat…“ Dostala jsem morální políček a dobře mi tak.

Přemýšlím, jak tedy jinak zdolat únavu, leč moje myšlenkové pochody jsou notně zbržděny. Vyrážím tedy vpřed – směr kadeřnictví. Jsem tam o půl hodiny dřív, nu což. Sahám po nabídnutém časopisu a o chvilinku později už nad ním hezky klimbám. Najednou vidím před sebou velikou mísu plnou těsta, které kyne a kyne a kyne… „Paní Suchánková, pojďte se posadit k míse…,“ vlídně na mne mluví a lehce mi při tom třese ramenem kadeřnice. Už podruhé dnešní den zahanbená nečekaným spánkem sedám na požadované místo a soustředím se, aby se mi oči zase nezačaly klížit. Po umytí hlavy se mám přesunout do křesla. S hrůzou v očích se dívám na osobu před sebou – mokré, neučesané vlasy, rozmazaná řasenka, tmavé kruhy pod očima – a hezkých pár kilo navíc. Ano, jsem to já. Jedním okem nepřátelsky mrsknu po předchozí zákaznici, která právě platí. Supermoderně oblečená, vysoké kozačky, dlouhé štíhlé nohy, bílá bundička a na hlavě umělecké dílo ve třech barvách. Csss, ale stejně bude nejspíš hloupá jak daleko vidí! Kadeřnice ji oslovila „paní inženýrko“ a mně spadla brada. Nasadila jsem si brýle, ale okamžitě jsem je zase sundala, protože jsem díky jim to zjevení v zrcadle rázem viděla v ještě mnohem realističtějších barvách.

Kadeřnice se mi opět začala věnovat. Vysvětluji jí, jakou mám představu o svém budoucím účesu – chci být nepřehlédnutelná, chci být výrazná! A přesně takový požaduji i melír. Kadeřnice přikyvuje a tváří se, že naprosto chápe a rozumí, a její upovídanost mne chvílemi opět ukolébává.

Najednou si však uvědomuji, že intenzita jejího monologu ochabuje zároveň s počtem sundaných alobalových proužků z mých vlasů. Překonám se a opět zvednu oči směrem k zrcadlu. Marně ve svých vlasech pátrám po křiklavých barvách. Kadeřnice si všimla mého vytřeštěného pohledu a snaží se mne ubezpečit, že přesně tento „tón v tónu“ je to, co můj vzhled dokáže oživit. Propadám depresi. Moje dnešní oběť byla zcela zbytečná, extravagance se nekoná a to, co mám na hlavě, nikdo ani nepozná. Je mi do breku. Kadeřnice je zřejmě znalkyně lidských duší, protože mi nabídla mírnou slevu v ceně. Bezmocně jsem přikývla. Můj kurz asertivity je mi dnes totálně k ničemu. Měla jsem jí přece říct, že neodejdu, dokud mi na hlavě neudělá to, na čem jsme se domluvily, anebo že nezaplatím nic víc krom vodové a foukané.

A tak, můžu-li vám poradit, pracující ženy, nikdy se neobjednávejte k holiči těsně po vaší noční službě. Mohly byste dopadnout jako já – nikoliv asertivně, nýbrž nasertivně.

Lenkajitu – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10