Zdena se právě rozešla s přítelem. Jak krásně jejich vztah vznikl, tak náhle a bez vysvětlení skončil. Prostě jí jednoho dne řekl, že ji už nemá rád. Brala to jako hloupý žert, protože zůstal ještě na večeři, dokonce u ní a její malé dcery přespal. Tu noc se naposledy milovali, a bylo to krásné. Tak jako vždy. Ptala se ho, proč. On jen řekl, že musí být sám.

Plakala, až když odešel. V žaludku cítila slanou pachuť, zvedal se jí při pomyšlení, že by měla něco sníst. Plakala u vaření i u pohádek, které pouštěla své malé dcerce. A chtěla vědět jediné: Proč? Ale on už jí nebral telefon, nereagoval. A ona byla natolik hrdá, že by si nikdy nedovolila obtěžovat ho doma. A malá Sabinka, její kudrnatá holčička, se den co den ptala, kdy zase přijde Vašek a bude si s ní hrát. Co jí měla říct? Nejdřív jí říkala, že nemůže přijít, má spoustu práce.

Pak se holčička ptala méně a méně, až nastal den, kdy se už hodně dlouho nezeptala. Ale Zdenka byla stále smutná. Nemohla pochopit, jak jí to mohl Vašek udělat. Neznali se sice moc dlouho, ale oba cítili v den, kdy se poprvé viděli, něco mimořádného. Bylo to na jaře, všechno kolem kvetlo. Malá Sabinka byla ve školce a ona měla jít něco vyřídit na úřad. Najednou ji zlákala vůně jasmínu, linoucí se z parku. Musela tam jít. Měla ještě chvilku čas a posadila se na lavičku, přímo pod kvetoucí strom. Voněl a lákal k sobě včely. A přilákal i Zdenu a později také Vaška. Sedl si naproti na lavičku, zvrátil hlavu dozadu, zavřel oči a přemýšlel. Přemýšlel o svém životě. Byl už dva roky sám, rozvedený a měl tři děti. Dvě dcery velké, ty žily s jeho bývalou ženou. A pak měl malého pětiletého Vašíka, kterého vybojoval do své péče. Vašík byl ve školce a on měl noční. Dostatek času se odreagovat v parku. A pak tu voněl ten bílý jasmín a pod ním na lavičce seděla sympatická paní také v bílém. I Zdena si všimla nového příchozího. Urostlý zarostlý muž ji něčím lákal. Vypadal trošičku namyšleně, ale chytře a… zavřel oči pod jasmínem stejně, jako to udělala před chvilkou ona.
 
   Bylo jen dílem chvil, než ti dva spolu promluvili. Ne o sobě, o dětech, o práci. Mluvili o jasmínu. O jarní přírodě, o květech, které všude kvetly. A pak si spolu sedli na džus v zahradní restauraci. Až pak zjistili, že jsou oba sami s dětmi, rozvedení a nezadaní.  A pak šli spolu domů a zastavili se u stejného stromu. Dotkli se jeho kůry, jako by to museli udělat. Oba, spontánně, bez domluvy. A kůra urostlého stromu je hřála. Bylo v ní tolik energie, kterou strom nasbíral z pálícího slunce. Vyměnili si telefonní čísla a Zdenka si uvědomila, že na úřad vlastně ani nedošla. Zapomněla na povinnosti ve Vaškově přítomnosti. Vyměnili si sice čísla, ale ani jeden nedoufal. Přesto si ještě ten večer zavolali. A bylo to krásné. Stejně jako další schůzky a pozdější poznání dětí toho druhého. Jezdili do ZOO, na výlety a brali se jako kamarádi. Až do doby, kdy byli opět sami a šli zase na procházku. Oba měli volný víkend, děti byly u druhých rodičů. To už byl podzim. Rozpršelo se úplně nečekaně. A že byl ten déšť silný a nikde nebylo nic, pod co se mohli schovat, objali se a začali se líbat. Déšť chladil jejich horká těla a oni překročili slabou hranici mezi přátelstvím a partnerstvím. Strávili spolu celý víkend u něj doma. A po něm ještě spousty víkendů i všedních dní. A byli přesvědčeni, že se narodil jeden pro druhého. Vašek byl Zdenkou nadšen a Zdenka milovala Vaška. A děti si také rozuměly.

     Ten den šli spolu na pohár do cukrárny. Děti byly, tak jako tenkrát, u svých druhých rodičů a oni si pak zašli ještě do solné jeskyně. Vašek byl tišší, než jindy. Ten veselý, ukecaný a vždy naladěný muž, i přes svůj věk a věk svých dětí stále vypadající jako kluk, ten den moc nemluvil. Byl ale stejně jemný a hodný a pozorný jako jindy. A dál už to znáte. Rozchod, společná večeře, společné milování a víc nic.

     Kolikrát Zdenka navštívila „jejich“ strom? Ten, který tenkrát poprvé oba najednou hladili. Byl jejich, znal je od prvních okamžiků. Doufala, že tam v jeho stínu najde vysvětlení. Nenašla.
A pak přišel den, kdy lítost přešla v nenávist. A přísahala, že si najde prvního muže, který o ni projeví zájem. Toho večera sedla k internetu a jako bez smyslů hledala. Až padl její pohled na běžný inzerát. Nějaký muž, stejně jako ona sportovně založený, hledal vhodný protějšek. Nebyl z jejího města, ale to jí nevadilo. Odepsala. Byla to víc pomsta Vaškovi. A on kupodivu napsal jí. Jen ho zajímalo, proč ji jeho inzerát tolik zaujal, když je on o mnoho menší. Až pak mrkla na inzerát pozorněji… Byl o 15 centimetrů nižší, než ona! Tak to byl trapas. Ale nechtěla se přiznat. A tak pročetla opět slovíčka a vybrala z nich, co by jí mohlo imponovat. A pak si s Mariánem denně psali. Nechtěla přiznat, že miluje vysoké muže, takové, jako byl její Vašek. A navíc si s Mariánem rozuměla. Pak si začali volat a nakonec se měli setkat osobně.
     Když šla na jejich první schůzku, nic si neslibovala. Nebyla plná očekávání, nebyla nervózní. I když jí začal být sympatický svými názory i koníčky, nebyl to její milovaný Vašek. Když přišla na smluvené místo, viděla mužíčka o mnoho menšího, než byla ona sama. Chtělo se jí brečet. Ten chlap měl snad rozkrok u jejích kolen! Ale nakonec jí začaly cukat koutky úst a jediné, na co se zmohla místo pozdravu, bylo: „Ty jsi fakt tak malý?“ Musela si v duchu vynadat. Tak tvrdá slova z jejích úst… A on tam stál a podával jí bonboniéru. Prošli se parkem, šli i cestou, kde tenkrát seděla pod jasmínem. To byla ale její lavička! Její a Vláďova… A tak chodili a chodili až do večera. A ona zjistila, že se s ním dobře cítí. Ještě lépe se cítila, když si konečně sedli. Snad proto, že výškový rozdíl nebyl tak markantní.
     Šla domů a myslela si, že se už neuvidí. Ale on volal ještě ten večer, aby jí popřál dobrou noc. A volali si dál, jen se už neviděli. On neměl čas, ale ona tušila, že mu bylo líto, jak se o něm vyjádřila. A uvědomovala si, že tak maličkého partnera by asi nepřijala. I on si to uvědomoval. Radil se s ní a dál se snažil seznámit s vhodnou partnerkou. Zdenka tak pomalu zapomínala na Vláďu a Marián byl rád, že získal prima kamarádku. Seznamoval se se ženami, stejně nízkými nebo ještě nižšími. Některé viděl jednou, dvakrát, jiné navštěvoval pravidelně. Ale nikdy na Zdenku nezapomněl. Vždy si s ní rád promluvil po telefonu, společně se smáli. Jako by nemohl najít partnerku, s kterou by si tolik rozuměl, jako se Zdenkou. A Zdenka byla taky ráda, že našla přítele.

     Když se pak rozešel s ženou, o které si konečně myslel, že bude snad tou pravou, přijel za Zdenkou a ona se ho snažila rozveselit. Jezdili na kole, smáli se a blbli jako malí. A Zdenka pochopila, že se měli setkat. Získala fajn kamaráda, a to je dar. Vzácný dar. A pak… Kolik žen Marián poznal od chvíle, kdy se s ním poprvé viděla? Sedm, osm, devět, nebo víc? A ona jediná zůstala. Ne jako partnerka, ale pouhá kamarádka. Pouhá? Vždyť byla víc, než všechny ty ženy kolem, které prošly jeho životem a zmizely v nenávratnu. Jen ona jediná zůstala. A měla Mariána ráda, stejně jako on ji, jako kámoše. Kámoše do nepohody, kterého si vážíte, přejete mu štěstí, společně se smějete a jste rádi, že ho máte. Ne jako tenkrát milovala svého partnera, ale přesto plně, kamarádsky…