Když lásce není přáno

Tohle je můj životní příběh.Možná mě za něj spousta lidí odsoudí možná pro mě někdo přeci jen najde pochopení.

Když mi bylo necelých 20 let, zamilovala jsem se do jednoho "taťky", který byl o 10 let starší a měl malou dceru.
Tehdy to všechno začalo tak nějak nevinně. Měla jsem bujaré mládí. Spoustu věcí bych změnila, ale nelituji ničeho co jsem zkusila.I  když to občas nebyly zrovna dobré věci. Finanční problémy a moje "skvělá" kamarádka mě tenkrát domutily začít dělat řemeslo které je staré snad stovky let. Ale ani za to se nestydím. Jsem upřímný člověk a každému řeknu pravdu do očí. Třeba i na úkor toho že se to může obrátit proti mě. Ale to by bylo na jiný příběh.

Jednou jsem se svým teď již bývalým kamarádem zavítala na diskotéku v jednom nejmenovaném městě. Ne že bych nechtěla dělat reklamu, ale já i člověk o kterém píšu máme každý svůj život a oběma by to mohlo ublížit. Tehdy jsem stála u pultu za kterým stál DJ a kroutila svým sexy zadečkem. Najednou se za mnou ozval mužský hlas a říká mi "teda pro ženatýho chlapa jsi chodící průser". Přišlo mi to k smíchu,že se do mě mohl zamilovat ženatý chlap. Brala jsem to jen jako úlet. Byla jsem mladá a nezkušená.
Jenže jsme se do sebe zamilovaly. Ani jeden z nás to nechtěl a ani nečekal. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Mě v tu chvíli ani nedocházelo, že kradu chlapa manželce a dítěti tátu. Byla jsem zamilovaná a nic pro mě neznamenalo víc než ON. Dodnes si pamatuji jeho první polibek i když je to už 4 roky zpět. Byl nádherný a nezapomenutelný. Točil se se mnou celý svět. A naše první milování?!? Neexistovalo nic krásnějšího.

Čas nenávratně plynul. Prožívaly jsme nejkrásnější období. ON měl pocit že prožívá svou první lásku a já zase tu pravou, opravdovou. Ale musely jsme se probudit ze snu.
Jak už to tak bývá, ženatí muži nemají příliš času na své milenky a i ON ho měl pramálo. Což se mi samozřejmě moc nelíbilo. Nechápala jsem jak moc může pro člověka být těžké opustit rodinu. Dnes už to sama vím i přesto, že já od manžela zatím neodešla. Chyběly mi naše společné víkendy a noci, tak jsem hledala zábavu jinde. Nevěděla jsem jak moc mu ubližuji. Vydržel to zhruba 8 měsíců. Pak jeho trpělivost přetekla, zmizel mi ze života a s ním odešla část mě. Tak moc mě to bolelo. Dva dny jsem chodila jako tělo bez duše a vytvořila celé slzavé údolí. Píchalo mě u srdce při sebemenší myšlence na něj. Ale zapomněla jsem!!!

Čas rány zahojil a já si našla partnera. O pár let staršího, ale svobodného. Na svou dávnou lásku jsem pozapomněla i když ne úplně. S přítelem jem začala žít a později jsme naplánovaly svatbu. Vdávala jsem se možná taky trochu z trucu, že moje velká láska mě nechce. Ale nelituji. Svatbu jsem měla nádhernou. Byla přesně podle mých představ. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že podle mých představ byla jen svatba, ale partner ne. Milovala jsem člověka který byl hodný, milý, ohleduplný, citlivý a každý ho měl rád a vzala jsem si úplný opak.
Prostě člověk míní, ale život mění.
O rok později se mi bývalý přítel ozval, že je rozvedený. V tu chvíli mi svitla maličká naděje, že snad zase budeme spolu, ale měl přítelkyni.Tak jsem opět vyklidila pole.
Trvalo dlouho než se pak ozval znovu, ale ozval.
A Oznámil mi tu nejhorší větu kterou bych nikdy nikomu nepřála slyšet ani číst. Má rakovinu. Moje láska má umřít. Celý den jsem probrečela. Opět se se mnou zatočil celý svět :o(( Od té chvíle jsme si psali. Zjistila jsem, že je opět zadaný, ale během 14 dnů co jsme v kontaktu se to změnilo a je sám. Moc ráda bych mu nějak pomohla, ale nevím jak.
Chtěla bych z celého srdce být s ním. Dostat ještě jednu šanci. Obejmout ho, políbit, hladit ve vlasech a říkat mu "Miluji Tě!" jako tenkrát. Vím, že 4 roky jsou strašně dlouhá doba, ale vím a věřím že si k sobě najdeme cestu jako vždycky.
Nevím,jestli od něj ještě dostanu tu opravdu poslední šanci.Vždycky jsme si říkali, že andílci nás zkouší co vydržíme, ale my spolu všechno zvládnem. A nezvládli jsme to já to zkazila. Byla jsem sobecká a bezohledná a to mě připravilo o šťastnější život s člověkem kterého už čtyři roky bezmezně miluji. Než jsme se odloučily, slíbila jsem že jednou o nás napíšu, aby náš příběh třeba někomu pomohl.

Takže tohle je pro tebe Miško.
Jeden vzpomínkový příběh.