Koště

Byl konec dubna před několika málo lety a já jsem se právě vrátila domů ze zahrádky, kde jsem už začala vysazovat kytičky a do skleníku i nějakou zeleninu. Dala jsem si sprchu a těšila se, jak si alespoň na chvíli odpočinu. Uvařila jsem si bylinkový čaj a pěkně jsem se s knížkou v ruce uvelebila u krbu v  houpacím křesle.

Po chvilce klidu a pohody ale někdo zazvonil u dveří. Nejdříve, ostatně jako vždy, vystartovala naše jezevčice Delinka - jako správná lovkyně. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře, se o nás obě pokoušely mrákoty. U dveří stála má spolužačka ze základní školy, kterou už jsem několik let neviděla a byla pěkně vymustrovaná na čarodějnický slet (nebýt jí, úplně bych zapomněla, že se u nás ten den čarodějnický slet koná).

Nejdříve jak jsem se trochu lekla a v první moment jsem ji ani nepoznala, tak jsem chtěla dveře přibouchnout, ale pak jsem spolužačku Helenku podle hlasu přeci jen poznala. Naše Deli mne před ní nebojácně a preventivně bránila svým štěkotem a nebyla k utišení. Čarodějnice Helenka si totiž doma zapomněla koště. A jelikož ještě není v čarodějnictví na té úrovni (na to je moc mladá), aby si jej mohla sama lusknutím prstů či nějakou tajnou formulí přičarovat, doufala, že mne zastihne doma a nějaké to lítací koště si u nás zapůjčí. V zahradním domku se jí zalíbilo to nejstarší koště ještě upletené z proutků a větviček, které se k jejímu kostýmu náramně hodilo.

Tak jsme jej ještě rychle trochu ozdobily tím, co bylo po ruce, aby mohla odletět. Nakonec mne přemluvila, ať se s ní jdu na čarodějnický slet alespoň podívat, a tak jsem vzala Delinku na vodítko a šly jsme se na tu událost na blízký kopec přeci jen podívat. Na kopci již úspěšně přistálo přibližně třicet čarodějnic a právě si povídaly. Po chvíli už byly všechny na místě a začaly tancovat u ohně a něco nesrozumitelného halekat.

Já jsem s Delinkou část jejich slavnosti jen  zpovzdálí sledovala, jelikož Delinka kdyby mohla, tak by tyto krásné, leč zvláštně oděné bytůstky jistě nejraději také trochu vystrašila. Měla ten svůj rošťácký obličej číslo deset, světýlka v očích a bylo na ní vidět, že přemýšlí, co těm čarodějnicím vyvede a kdyby nebyla na vodítku, tak by tam mezi ně jistě vlítla, a tak jsme se po chvíli sledování raději vrátily domů - no co kdyby nás náhodou ještě čarodějky za to její štěkání proměnily...