Kouzlo autostopu

Ač jsem se v Praze narodila, od svých 4 let jsem ji neviděla a měla na ni jen matné vzpomínky, samozřejmě značně zidealizované. Vybavovaly se mi krásné dlouhé vycházky s milovaným dědou, sbírání mušlí na vltavském nábřeží, děda mi vyprávěl, kde sídlí jaký hastrman, zajímavé bylo i pozorování z oken garsonky ve Štěpánské ulici (kde tehdy děda s babičkou bydleli) pána s dlouhým bidlem, jímž večer rozsvěcoval plynové pouliční lampy, vybavovalo se mi i dětské divadlo, kde jsem velmi prožívala různá dětská představení s babičkou a tak podobně...

Pod vlivem těchto vzpomínek jsem si již jako malá předsevzala, že se do Prahy jednou vrátím. A my, Štíři, co si vezmeme do hlavy, také zrealizujeme, jen jsem si na to musela počkat dlouhá léta, až do dospělosti. Po maturitě v malebném městečku na Vysočině (cca 200 km od Prahy) jsem konečně měla možnost do vysněné Prahy prchnout. Praha mě uvítala špinavá, na nábřeží již žádné škeble nebyly a i jiné mé dětské představy vzaly záhy za své. Žádné blízké příbuzné jsem tu již neměla, trochu kruté bylo i bydlení po podnájmech, ještě, že tehdy bylo celkem snadné se zapojit do pracovního procesu.

Našla jsem si práci u počítačů, výpočetní střediska tehdy začínala, dnes musím říci, že ač jsem vždy tíhla k chemii, byla to dobrá volba, vlastně jsem u stejného oboru i dnes, na prahu šedesátky. Ale zpět do let malin nezralých a krátkých setkání... snad i proto, že Praha mi v necelých 20 letech proti očekávání přišla dost hnusná, objevila jsem za pomoci kamarádky z práce (ta Prahu odmala nikdy neopustila, nicméně v ní dřímala touha poznání) kouzlo autostopu, procestovaly jsme pak spolu snad celé Čechy, Moravu a i na Slovensko jsme zabrousily, o krátká setkání v těch našich výletech nebyla nouze. Většina je dnes zapomenutá, ovšem některá se mi vryla do paměti a o jednom z nich, takovém hodně milém, vám dnes chci napsat.

Zase jednou jsme s kamarádkou v pátek vyrazily. Měly jsme ten týden ranní, druhý týden až odpolední, mezitím víkend, jupííí. Autostop, naše droga, začal. Kudy a jak jsme jezdily, vám dnes již nepovím, ale navečer jsme se ocitly v České Lípě, bylo nutné uvažovat o nějakém noclehu. Co se mě týče, klidně bych noc strávila v nějakém stohu slámy za hranicí města, jako už mnohokrát, jenže kámoška (inu typická Pražačka) se nějak šprajcla a že prý chce přenocovat kulturně. Znala jsem již tyhle její občasné nálady, jednou na našich výpravách, bylo to v obci Bělotín na Severní Moravě, zazvonila u velkého domu a odehrál se zhruba tento rozhovor: "Dobrý den, co je to za budovu?" řekla muži, co jí otevřel. On (zaskočeně): "To je můj dům..." Ona: "Aha, myslela jsem, že je to nějaká sokolovna, nedalo by se tu přespat?" On couvaje: "Snad ano, počkejte..." Zmizel a za chvíli se vrátil, drbaje se na hlavě:" Víte, ona manželka... s tím jaksi... nesouhlasí..." Odtáhla jsem tehdy kamarádku, která chtěla polemizovat, do pryč, taková ostuda! (No, i to bylo krátké setkání...) A přenocovaly jsme tehdá ve vlakové čekárně…nutno říci, že na dnešní poměry luxusní a vytopené, asi i hlídané, protože během noci se objevil člověk, co se zajímal, co tam děláme. Nicméně s naší odpovědí: “spíme“  byl srozuměn a víc se neobjevil…
(další letmé setkání)

Ale zpět do České Lípy: Bloumaly jsme s kámoškou s ranci na zádech po náměstí, já dost otráveně, kamarádka zrovna zjistila, že ubytovací možnosti jsou tam nulové, takže také. Najednou z budovy tehdejšího Národního výboru vyšla starší žena a kámoška  se na ni vrhla, zda neví o nějakém noclehu. Nevěděla. Pak na nás koukla znova a světe div se, nabídla nám, že můžeme přespat u ní.

Má volný pokoj syna, je na dovolené. Byla strašně moc hodná, doma nás i pohostila a dovolila nám koukat se  na televizi (zrovna šel pro nás zajímavý seriál, jichž nebylo tehdy mnoho). Ale dobrodiní té paní nebralo konce: nejen, že nás nechala přespat, nakrmila nás a seriál nechala zhlédnout, dokonce, když slyšela, že cestujeme stopem, nabízela nám peníze na autobus, což jsme samozřejmě s díky odmítly, nicméně jsme nemohly odmítnout klíče, které nám dala s tím, že ať je, až budeme odcházet, vhodíme do schránky, ona že opouští dům časně ráno...

Normálně pohádka, neuvěřitelná, neskutečná…my toho samozřejmě nijak nezneužily. Jediné, co jsme udělaly proti očekávání, bylo, že jsem v pokoji jejího syna složila rozházenou Rubikovu kostku, tehdy byla zrovna populární, a syn se pak možná divil...nevím. S tou skvělou paní jsme se již víc nesetkaly, jen jsme jí poslaly z Prahy děkovný pohled. Na něj ani reagovat nemohla, neměla naše adresy, snad ji potěšil. Jen doufám, že dobroty té úžasné, ale až příliš důvěřivé paní, někdo v budoucnu nezneužil...

Já na ni stále s vděkem vzpomínám, ač nejspíš již dávno není mezi námi. Čas oponou trhnul...