Kradené třešně

Moje babička mi jednou vyprávěla veselý příběh ze života a já nemůžu jinak, než ho převyprávět.

Bylo to na začátku léta, když byly třešně pěkně uzrálé. Děda Franta si usmyslel jít na třešně, že je babička Jolana zavaří. V jeho nápadu ale byl háček... Ty třešně chtěl sbírat kousek od jejich bydliště, kde to bylo hlídané. Babička mu to pořád vymlouvala, ale on si trval na svém a jelikož je hlava rodiny, musí se poslouchat. Nakonec vzali plátěné tašky, svou 16letou dceru Jiřinu a vydali se na lup.

V sadě bylo plno stromů, tak si našli jeden kousek od plotu, aby se když tak dobře utíkalo. Děda vlezl na strom a sbíral a něco házel dolů a děvčata dole chytala a sbírala tam, kam dosáhla. U toho si vyprávěly. Děda je pořád peskoval, aby nemluvily, nebo je někdo uslyší a bude malér. Když už měly asi 3 tašky nasbírané, uslyšely šramot. Jolana s Jiřinou se schovaly za plotem a děda zůstal na stromě, jen se snažil schovat tak, aby na něj nikdo neviděl. Po 5 minutách přišel ke stromu hlídač. Prohledával okolí, jestli tam někdo není. Holky se přitiskly na zem, když byl u plotu, a tak na ně neviděl. Byl tam dobrých 20 minut. Všichni trnuli hrůzou. Po nějaké době odešel. A odešel včas.

Jen jak už nebyl v dohledu, začalo něco praskat a po chvíli spadl děda i s celou větví na zem. Ležel tam a řval na babičku: "Jolan, Jolan, já si zlomil obě ruce. Sesbírej ty třešně z té větve, přece to tady nenecháme!" Babička s hrůzou na něj koukala a chtěla s ním jet do nemocnice, ale on si trval na svém a chtěl, aby to holky dosbíraly. Jen aby mu babička dala ty ruce do kapes, aby nikdo nepoznal, že je má zlomené. Trpěl tam s těma rukama asi ještě hodinu, ale byl spokojený, že mají 5 tašek naplněných. Tašky přikryly připravenými hadříky.

Holky vzaly tašky a táhly se s nimi až domů. Děda šel za nimi a hlídal, aby jim nic neupadlo. Pořád měl ruce v kapsách a snažil se jít tak, aby ho to tolik nebolelo. Co pár metrů museli odpočívat. Buď kvůli těžkým taškám, nebo kvůli dědovi, který měl ruce polámané a potřeboval chvilku sedět, aby to tolik nebolelo. Cesta domů, která většinou trvala 20 minut, jim teď trvala skoro hodinu. Lidé se za nimi otáčeli a kroutili hlavou.

Před svým bydlištěm si sedli na lavičku a naposledy si odpočinuli. Pak děda řekl: "Jolan, mám v kapse klíče, opatrně mi vyndej ty ruce a vem si je." Babička mu vyndala ruce, vzala klíče a opatrně zase ruce nandala do kapes. Okolo šla jejich sousedka a sledovala celou dobu u baráku, co se děje. Babička otevřela dveře a i s Jiřinou sebraly tašky a chtěly jít dovnitř. Najednou za nimi sousedka začla řvát. "Že se nestydíš, Fanouši! Ruce v kapsách jak největší frajer a necháš ženské tahat nákup těžký!"  Děda ani neodpověděl, a rychle vešel do vchodu.

Když přišli domů, měl děda už ruce dost nateklé, zavolali záchranku. Záchranka přijela, dědu si odvezla a ženské rexovaly a rexovaly, jak jim děda poručil. V nemocnici si pobyl pár týdnů. Měl obě ruce na dvakrát zlomené. Když se ho doktor ptal, jak se mu to stalo, řekl, že běžel na autobus a špatně upadl. Nikdy o tom nemluvil, až teď nedávno mi babička začala vyprávět ze života. A já se dědovi ani nedivím, že se o tom bavit nechce. I když teď se tomu už směje i děda, ale dřív mu moc do smíchu nebylo...