Kruté hvězdy

„Neměl otec v poslední době deprese?“
Kriminální asistentka åsa Anderssonová po vyslovení otázky sklopila oči. Žena proti ní hleděla tak vyzývavě, že nebylo příjemné se s jejím pohledem setkávat. Jakoby ji propichovala očima, které naznačovaly: mého otce samozřejmě nemůžete najít, protože jste pouhý břídil oblečený do uniformy.
„Ne,“ odpověděla rozhodně.
åsa Anderssonová si nevědomky hluboce povzdechla. Její psací stůl byl přeplněn různými složkami a papíry.
„Nevšimla jste si známek neklidu?“
„Ne, přece vám to říkám. Byl úplně stejný jako vždycky.“
„A jaký normálně bývá?“
Laura Hinderstenová se krátce suše zasmála a policistce připomněla její učitelku ze základní školy, se kterou tenkrát děti měly velké trápení. Dávala jim najevo trpkou pýchu, že dovede učit i tak zabedněné školáky.
„Můj otec je docent a badatel a veškerý čas věnuje svému životnímu poslání.“
„A to je co?“
„Trvalo by dost dlouho, než bych vám to vysvětlila, ale stručně mohu říct, že je jedním z nejpřednějších expertů v zemi na Petrarcovo dílo.“
åsa Anderssonová přikývla. „Rozumím.“
Odpovědí bylo další suché prsknutí.
„Takže z domova odešel v pátek. Nezmínil se, co hodlá dělat?“
„Ne. Jak říkám. Když jsem se vrátila odpoledne z práce domů, byl pryč. Na stole žádný lístek, žádná poznámka v kalendáři, všechno jsem prohlédla.“
„Nevzal si sebou nějaké věci?“
„Ne, pokud mohu zjistit.“
„Co třeba pas?“
„Leží v jeho psacím stole.“
„Váš otec má sedmdesát let. Nechoval se trochu zmateně nebo…“

„Jestli chcete naznačit, že byl senilní nebo že mu to už nemyslelo, tak jste úplně vedle. Má nezlomný intelekt.“
„To je jistě skvělé,“ mínila åsa Anderssonová. „Chodívá někam na procházky, a pokud ano, kam to bývá? Městský les je přece docela blízko od vašeho bydliště.“
„Nikam nechodí.“
„Nestalo se něco v rodině? Nějaké napětí, hádka?“
Laura Hinderstenová seděla tiše a na okamžik sklopila pohled. Něco si tiše mumlala, než zase vzhlédla. Její hlas byl ledový bez nejmenšího náznaku ochoty ke spolupráci.
„Náš vztah byl vždycky vynikající, pokud si vůbec něco takového dokážete představit.“
„Proč bych neměla?“
„Vaše práce přece moc povznášející není.“
„To máte pravdu,“ odpověděla s úsměvem åsa Anderssonová. „Je to deprimující a banální práce, ale uděláme všechno pro to, abychom vašeho otce našli.“
Složila své poznámky a okamžik vyčkávala, než se zvedla z židle.
„Děkuji vám,“ řekla a podala Lauře ruku.
Ta se ale nepohnula z místa.
„Nebudete…?“
„Děkuji vám,“ zopakovala åsa a znovu doložila. „Uděláme všechno, co bude možné.“
„Ale on je možná mrtvý, zavražděný.“
„Proč si něco takového myslíte?“
Laura se zvedla. Zdálo se, že její tenké tělo stěží drží pohromadě. Zakymácela se a åsa natáhla ruku, aby ji mohla podepřít. Ta nafoukanost, to je jen maska, napadlo ji. A pocítila špatné svědomí i soucit s touto ženou.

Tuto knihu Kruté hvězdy koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Motto.

Vendi V.
ChytráŽena.cz