Kukuřičná panenka Ivka - Jak se Ivka narodila

Pohádka je vymyšlená a chci se s Vámi o ni podělit. Je na několik dílů a věřím, že si tady pěkně počtete. Pokud se Vám bude líbit a budete chtít pokračování, napište mi do komentáře a těšte se na nové díly.

Ahoj, děti!
Určitě jste ještě o mně neslyšely. Mám pravdu? A proto se Vám trošičku představím. Jsem malinké děvčátko. Ale ne tak docela jako vy. Jsem menší, jako Vaše panenka. A navíc celá z kukuřice. A jestli náhodou nevíte, jak vypadá kukuřice, tak se zeptejte maminky. Ta Vám to jistě poví. Taky z ní vaří samé dobroty. Mám veliké zelené oči a dlouhé blonďaté vlásky až na zem.
Tělíčko mám světle oranžové, jako když zapadá sluníčko. Víte, ale mně to vůbec nevadí. No, a pokud se podíváte na můj obrázek, tak už budete vědět, jak vypadám. Že mě pěkně namalovali?
Víte, děti, vůbec, co Vás se mnou čeká? Bude tu spousta legrace,  dobrodružství, ale i čarování. Podíváme se spolu do různých míst. Poznáte spoustu postaviček, které znáte, i o kterých jste ještě neslyšely. A pokud přece jenom chcete vědět víc, tak se pěkně posaďte. Někteří mohou začít číst sami.
No a těm ostatním to může přečíst maminka, nebo babička, nebo někdo jiný.
Můj první příběh je o tom, jak se Ivka narodila.

Tak Vám, děti, přeji pěkné čtení
pa, Vaše Ivka

1. díl : Jak se Ivka narodila

Byl jednou jeden domeček. Byl malý, ale krásný. Stál na okraji údolí a kolem dokola byla samá tráva. Když se podíváte na domeček, tak byl celý zelený. Ptáte se proč? Byl celý porostlý šípkem. Vykukovala jenom červená střecha.
Nedaleko domečku stála skála a tam tekl potůček. Voda v něm byla průzračná jako zrcadlo.

V tom domečku žila jedna maminka s tatínkem a měli malou holčičku. Jmenovala se Kristýnka. Bylo to ale velmi zlé děvčátko. Maminka ji velmi hubovala, že neumí poslouchat. Říkala jí Kiki. Neustále bylo slyšet z domečku: "Kiki, pojď pomoct, Kiki, proč to nejíš, Kiki, kam zas jdeš..."

No, a protože byli chudí, neměla ani jednu panenku, a ani žádné hračky.
Vždy si hrála s tím, co našla venku. Tam s dřívkem, tam zas s kamením.
Ale pokaždé něco provedla.
Rozbít okno, nebo vytrhat květy, to nebyl pro Kiki žádný problém.
A jídlo? To nechtěla vůbec jíst. Bylo to buď horké, nebo to neměla ráda.
Maminka se snažila vařit z toho, co jim zrovna rostlo na zahrádce nebo na poli.

Tatínek obdělával pole a maminka mu v tom pomáhala. Žili prostě z toho, co se jim urodilo a to pak prodávali na trhu. Cesta na trh jim trvala dlouho.
Chodívali s nůší plnou zeleniny přes pole směrem do malého městečka.
Maminka by tak potřebovala pomoct, ale kdepak Kiki. Ta jen pobíhala kolem a zlobila každého, koho mohla. Nikdo ji za to neměl rád, až na jednu stařenku, která prodávala jablíčka.

Když jednou pobíhala kolem ní, převrhla jí celou nůši jablek.
Ona však bez řečí vstala a začala je sbírat.
Utírala jablíčka do zástěry a říkala: To nic, Kiki, to se stane. Kiki to bylo divné, že jí všichni hned nadávají a ona jediná ne. Proto hned druhý den, co byly s maminkou na trhu, stařence začala dělat ještě větší problémy.

Vzala jí pár jablek a začala je rozdávat lidem. Ti byli rádi, ale zato maminka ne.
Omlouvala se stařence a slíbila, že jí za to donese nějakou zeleninu.
Stařenka jenom smutně kývla, a protože byl konec trhu, vzala nůši a odešla domů.

Když se obě vrátily domů, tatínek byl ještě na poli a sklízel úrodu na další den.
Maminka šla za ním a vše mu pověděla. On se tak rozzlobil, že zavřel Kiki do komůrky.

Jenom dodal: "Tady budeš až do večera, a hleď se polepšit, jinak budeš bez večeře."
Kiki byla nejdřív rozzlobená, ale nakonec si lehla a usnula. Mezitím šla maminka ke stařence se zeleninou, co jí slíbila. Chvíli si na lavičce povídaly. "Mám já to jenom samé trápení s tou holkou," postěžovala si. "Ani nám nepomůže, jenom každému škodí." Stařenka jí na to odpověděla: "Zkuste jí udělat nějakou hračku. Třeba panenku. Bude si mít s čím hrát a třeba nebude zlobit." Maminka se na ni podívala a uznala, že to není špatný nápad.
Za zkoušku to stojí. Poděkovala stařence za nápad a odešla směrem domů.
Cestou hodně přemýšlela o stařence a o tom, co jí poradila.

Vždyť nemají peníze na to, aby jí koupili panenku. No nic, nechám to na tátovi, snad na něco přijdeme společně. Doma mu vše vyprávěla a spolu začali přemýšlet, jak udělat panenku pro Kiki.

Ten večer na nic nepřišli. Maminka uvařila ovesnou polívku a tatínek šel otevřít neposlušnou Kiki, aby se najedla. Ta snědla celou polévku bez řečí.
Když druhý den sbírali na poli kukuřici, dostali skvělý nápad. Uděláme jí panenku z kukuřice. Maminka se rozzářila a začala hledat velkou kukuřici s dlouhými vlásky. Taky musela být dostatečně tvrdá, aby jí dlouho vydržela.
Když našla tu pravou, šli domů. Kiki poletovala kolem domečku.
Mohli si v klidu sednout do kuchyně a vyrábět panenku.
Maminka ještě vyběhla ven a dala jí misku, aby nasbírala trochu šípku,
co jim rostl na domečku.

Řekla Kiki, že si udělají dobrý čaj. Jí se moc nechtělo, ale začala sbírat.
Maminka věděla, že toho moc nenasbírá, ale musela ji nějak zaměstnat.
Chtěli přece dodělat panenku. Tatínek mezitím oloupal kukuřici od slupek.
Byla pěkná a oranžová. Navrch jí upevnil hlavičku, kterou vyřezal ze dřeva.
Nasadil a podlepil, aby dobře držela a hned neupadla.

Vlákna ponechal, aby měla pěkné vlásky. Maminka našla dva malé zelené knoflíčky, které dali na hlavičku. Domalovali jí řasy a rtíky. Ruce a nožičky vyrobili z klacíčků, které tatínek obrousil a uhladil. Domalovali botičky a prstíčky. Ani se nenadáli a stála před nimi krásná kukuřičná panenka.
Když ji postavili na stůl, měli z ní opravdu radost.

Maminka vzala panenku a položila ji do komůrky, kde Kiki spávala. Jak se asi bude tvářit, až ji najde ve své postýlce? Tajně doufali, že se Kiki polepší a bude hodnější. Venku se začalo už stmívat a Kiki pořád nikde. Kde je?
Ptala se maminka. Počkej, vykouknu ven a podívám se. Za okamžik se však vrátila celá vyděšená a volala na tátu, že Kiki tam není.

Tatínek vyskočil od stolu a začali Kristýnku hledat. Kolem domečku ani uvnitř nikde nebyla. Šli i na trh, ptali se lidí, ale marně. Najednou bylo po radosti. Jenom slyšeli ze všech stran: "To má za to, že byla tak zlá."
Po cestě domů se jim honily hlavou různé myšlenky. Kde je? Co se s ní stalo?
Utekla? Proč? Na svoje otázky však neznali odpověď.
Začalo se zatahovat a bylo vidět, že každou chvíli bude pršet.
"Třeba už je doma a čeká na nás," odpověděla maminka a spolu se rozběhli domů. Bylo tam však takové ticho, že byste uslyšeli spadnout hřebík.
Nebyla tam, ani nikde jinde.
Maminka vešla do komůrky a viděla jenom panenku,
jak leží v Kristýnčině postýlce a usmívá se.
Klekla si k ní a začala plakat. Proč je pryč? Proč odešla? To jsme si nezasloužili.

Venku řádila bouřka a maminka mezitím zaslechla slabý a jemný hlásek.
Nebojte, maminko, však já Vám ji najdu. Zvedla oči a nevěřila, co vidí.
Panenka na ni mrkala svýma zelenýma očičkama.
Hned volala na tátu, který přiběhl a ve dveřích zůstal stát jak opařený.
Po dlouhé chvilce panenka řekla: Jste hodní lidé a jsem ráda, že jste mě vyrobili. Za to Vám Kristýnku najdu a přivedu domů. Nebojte se, nic se mi nestane.

Maminka nemohla uvěřit, že ta panenka, kterou vyrobili, mluví a žije.
"Vždyť jsme ji dělali s láskou, mámo," dodal táta. "Jak jí však budeme říkat?"
Přemýšleli a nakonec vymysleli jméno krátké a pěkné. Budeme ti říkat Ivka.
Panence se to moc líbilo,  avšak trvala na svém, že půjde Kristýnku hledat.
Dlouho je oba přemlouvala, až nakonec souhlasili.
Ještě chvíli si v komůrce povídali, než přestalo venku pršet.
Dávali jí rady do života, co ji ve světě čeká. Ať na sebe dává pozor, vždyť je malinká.
Byl čas se rozloučit. Ivka slíbila, že se vrátí i s Kristýnkou a budou obě v pořádku.
Ještě dlouho jí mávali od domečku. Viděli, jak kráčí po úzké cestičce směrem do městečka.
Ivku už nebylo vidět, ale oba mávali a mávali...


A jak to asi dopadne?
Děti, to si přečtete v dalším příběhu, který se jmenuje: " Ivka a strašidelný les."
Tak pa, příště!
Vaše Ivka