Pohádková dovolená

Tehdy byl syn ještě malý a já měla dobrého kamaráda. Rosťa, tak se jmenoval, bydlel u nás ve městě, jeho maminka ale vlastnila kouzelnou chaloupku na horách, kde trávila celé léto. A my jsme všichni byli pozvaní k ní na chaloupku na dovolenou. Nebylo to sice daleko, jen v Jablunkově (Beskydy), my ale hory milujeme.  A tak jsme nabalili pár nezbytností, především pro syna, a vyrazili. 

Přivítala nás panenská příroda. Chaloupka byla na samotě u lesa, i když, na rozdíl od té filmové, měla zavedenou elektřinu. Topilo se tam a vařilo na krásných kachlových kamnech, voda se nosila ze studny na zahradě. Na mytí, vaření, pití i pro běžný úklid, vše pěkně v dřevěném nebo plastovém vědru. No, romantika přesně pro mě. 

Syn měl tehdy asi roček a v chaloupce nebylo tolik lůžek, kolik bychom potřebovali. Mohl sice spát se mnou, našli jsme ale na půdě krásnou vyřezávanou kolébku. Byla jako z pohádky. Vymydlenou, čisťoučkou kolébku jsme opatřili malým polštářkem a dekou a syn spinkal v pohádkové dřevěné kolébce. Lesy v okolí skrývaly tolik hub, že jsme měli problém je posbírat a nějak donést do chaloupky. A těch borůvek a malin! Ostružiny ještě zralé nebyly, přesto jsme se tehdy vraceli z procházek po lese s modrými pusami. To nás ještě nestrašily obludné nemoci, které číhají v lese na lesním ovoci dnes.  Rádi jsme polehávali na louce za chaloupkou, snili, povídali si, nebo jsme tam klidně i usnuli. Široko daleko nebyl nikdo, kde by nás rušil. Jako by všechna civilizace náhle vymizela. 

Večer jsme se s kamarádem procházeli po lese, často se nechali vodit světluškami, zatímco kamarádova maminka hlídala mého syna. Jí to udělalo radost a já věděla, že syn je v bezpečí a je o něj postaráno. 

Do chaloupky, mimo elektřiny, nedorazil žádný další náznak civilizace. Ani tam nebyl telefonní signál. Pralo se tam dosud ručně, v neckách nebo jen v lavoru, když bylo prádla málo. Voda na nádobí se ohřívala na kamnech, kde jsme zároveň sušili nasbírané houby. A jednou, jak už to při malém dítěti bývá, jsem potřebovala přeprat nějaké to prádlo. Už proto, že jsme místo původně plánovaného jednoho týdne byli na chaloupce již druhý týden. Tak se nám tam líbilo. Při bloumání a prozkoumávání půdy jsem narazila na podivný dřevěný předmět. „Co to je?“, ptala jsem se. Kamarád pokrčil rameny, ale jeho maminka mi sdělila, že je to snad první z praček, které kdy byly vyrobeny. Dřevěná krabice, poháněná velkou klikou, mě moc zajímala. „Vypereme prádlo v pračce!“, zvolala jsem. Kamarád se mi to snažil vymluvit. „Museli bychom pračku snést dolů.“ „Já pomůžu!“, nedala jsem se. 

A tak pračka putovala dolů do rozměrné kuchyně. Voda se nahřála a pračka plná prádla se uvedla do chodu. V točení klikou jsme se střídali. A vyprané prádlo bylo skutečně bílé. 

 

Před chaloupkou byla voňavá louka plná heřmánku. A já se rozhodla, okouzlená pohádkami, kde se vyprané prádlo bělilo na trávě, rozložit i naše krásně vyprané a vyždímané prádlo na louku. „Bude alespoň krásně vonět po heřmánku. Stejně jsme neměli aviváž,“ těšila jsem se. 

Jak jsem si umínila, tak se také stalo. Za chvíli byla louka pokryta tričky, kraťasy i košilkami mého syna a pohled na ni byl skutečně jako na tu pohádkovou. Zapomněla jsem se ještě zmínit, že jsme s sebou měli také mého prvního psa, Dastyho. Zatímco my lidi jsme šli do chaloupky na oběd, Dastík běhal kolem chalupy. Po obědě jsme se chtěli vydat ještě do lesa, ale nejdřív jsme museli sebrat „krásně vybělené a voňavé heřmánkové“ prádlo. Jenže ouha! Prádlo bylo označkováno Dastyho tlapkami. Dasty byl skutečně důkladný. Nevím, kde přišel k bahnu, ale jeho tlapky byly úplně všude. Nevynechal ani jeden jediný kousek prádla. A tak se prádlo místo vycházky pralo znovu. Naštěstí stará pračka nebyla ještě zpět na půdě, a tak jsme mohli opět využít jejích služeb. Jen jsme znovu vyprané prádlo pověsili klasicky na šňůru. 

Do večera bylo prádlo suché a mně se skutečně zdálo, že voní po heřmánku. 

Ač to nebyla přepychová dovolená u moře, ani v Alpách nebo jinde na exotickém místě, pro mě to byla skutečně pohodová dovolená. A nic na tom nezměnilo ani dvojí praní prádla. 

P.S. Tím nechci napsat, že bych neuvítala Vaši výhru v podobě nové pračky. Ostatně, myslím, že starou pračku již snědli červotoči. Škoda, byl by to krásný kousek do muzea. A mé nové pračce praskl řemen a s koupí nové čekám, kdo vyhraje Vaši cenu. 

pegonela – čtenářka

ChytráŽena.cz