Chlebíčky

Když zemřela paní Kropáčková a do jejího bytu se nastěhoval její syn s rodinou, domnívala jsem se, že takto získáme nové přátele.

Oba manželé jsou jen o něco málo mladší než my. V čem se liší, je to, že my máme již odrostlé dvě děti a oni 3 kluky jako „schůdky“- 8, 9, 10 let.

Občas jsem se pousmála při filmech jako je Denis postrach okolí a pod. Vždy jsem si myslela, že podobní „výkuci“ jsou jen výplodem scénáristy. Jak hluboce jsem se mýlila, jsem poznala záhy.

Arnošt Balabán je muž od rány a pro facku nejde daleko, manželka Mářinka je zase velmi mírná a evidentně na kluky nestačí.

Před pár lety jsem to ještě brala. Vím, jak je to s malými dětmi. Umí pořádně pozlobit, jsou hlučné.

Kluci od Balabánů byli již od počátku postrachem okolí. Vybílili všechny zahrádky v blízkosti domu, stříleli praky po kočkách i psech... Paní Máří jen krčila rameny, že z toho vyrostou a hlava rodiny častokrát vytáhla pásek a klukům vyprášila kalhoty. Platné to moc nebylo. Den, dva je nebylo slyšet a pak se někde ztratila skoro nová rohožka a zábradlí ke sklepu bylo natřeno hořčicí. Nikdo nikoho neviděl, ale já tuším, tak jako ostatní nájemníci, kdo se za těmito kousky skrývá.

Největší hrůzu jsem měla z jejich návštěv. Naštěstí se tak nedělo moc často, většinou jen v předsváteční době. Horší bylo to, že zaklepali neohlášení a hned se jako velká voda hrnuli dovnitř.

Tenkrát jsem slavila kulatiny. Na etapy - něco v práci, něco s rodinou. Byla neděle a zrovna odešla sestra s rodinou. Příjemně naladěná jsem šla otevřít dveře. Za nimi stál Balabán se svými raubíři. Úsměv mi zmrznul na rtech, ale pozvala jsem je dál. Dostala jsem kytku a Arnošt položil na stůl láhev koňaku.

Manžel se zazubil a já ukázala klukům na pokojík, aby si šli hrát. Ještě jsem je stačila upozornit, aby nic nerozbili a způsobně snědli chlebíčky a jednohubky, které jsem jim donesla.

Mužové si přiťukávali, já uskávala kávu a poslouchala zvuky z pokojíku. Smích vystřídal řev a bouchání. Arnošt děcka párkrát okřiknul. Ale čím více bylo štamprlat, tím jeho hlas slábnul až nakonec jen mávnul rukou. Asi za půl hodiny jsem se šla podívat, jak si kluci hezky hrají a skoro mě jak se říká „omylo“. V pokojíku binec jaký nepamatuji, všechny chlebíčky nakousané a rozestavěné po stole a židlích. Jednohubky připíchnuté na nástěnce, párátka se válela po celém pokojíku. Nový ubrus byl politý kolou a majonézou z chlebíčků byl pomalován náš svatební obraz. Ani jsem nevykřikla, jen se na ně vražedně podívala a vše, co bylo k jídlu a pití, odnesla z pokojíku.

Naštěstí láhev byla dopitá, neměla jsem se k tomu, abych vytáhla jinou, a tak se soused s kluky rozloučil.

Spadl mi kámen ze srdce. Oslava neoslava, dvě hodiny jsem uklízela pokojík. Byla to spoušť. Jednohubky a křupky jsem nalézala snad všude, ve vázách, za polštáři...

Nikdy více, řekla jsem si. Pořád doufám, že Balabánovic kluci z toho vyrostou, ale dost o tom pochybuji. Podle mě rostou pro polepšovnu nebo kriminál! Výchova bič a med se míjí účinkem. Mé domluvy Mářince nejsou nic platné. Jen mi řekne: Mám je zabít? Vždyť jsou to děti. Děti?!!! No nevím, jak dlouho vydržím ten teror malých drsňáků od naproti. Kam se hrabou americké thrillery, já jeden prožívám přímo tady v Česku a jsem jeho součástí...

Bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10