Mojí kamarádce bylo tehdy 15 let a zrovna vycházela základní školu. Ve vedlejší třídě byl kluk jménem Petr. Byl to úplně obyčejný kluk, nijak nevyčníval. Ani nebyl žádný krasavec, spíše dělal to, co ho baví. Kamarádka také nemá míry 90-60-90, ale zato byla a je celkem chytrá a prostě milá a krásná holka.

V deváté třídě jsme měli konverzaci v anglickém jazyce. Kam chodil jak Petr, tak i kamarádka. Při jedné skupinové práci byli spolu a měli hovořit o budoucnosti v anglickém jazyce. Oba začali tím, že by chtěli vystudovat střední a poté i vysokou školu a nakonec bydlet v krásném domku se zahradou, jak s manželem /manželkou/, tak i se svými dětmi. Jejich názory byly víceméně totožné.  A už to byl jeden ze signálů, že tito dva v budoucnu budou spolu. Po deváté třídě, kdy se všichni rozprchli na své střední školy, jsem s kamarádkou chodila na místní gymnázium. Ale Petr chodil na průmyslovou školu do vedlejšího města.

A prakticky po celou dobu čtyřletého studia na gymnáziu jsem o něm neslyšela a ani ho neviděla. Až jednou o prázdninách po maturitě jsem ho viděla, jak sedí s kamarádem v kavárně a o něčem se živě bavili. V tuto chvíli si mě Petr všiml a hned mi povídá, ať si k nim přisednu. Neváhala jsem a objednala jsem si drink. Petr mi vyprávěl, jak zvládl maturitu a v září nastupuje na vysokou školu technického zaměření. Já mu vyprávěla také o mém studiu, maturitě a vysoké škole. V závěru naší konverzace se mě zeptal na moji kamarádku, jak se má atd. Já mu odpověděla, že od maturity jsem ji neviděla, jen jsem slyšela, že má nějaké problémy s rodiči a možná se bude dokonce i stěhovat. Na VŠ jsme bohužel šla každá jinam, a tak jsem o ní neměla žádné zprávy.

Po dalším roce jsem viděla kamarádku v Praze. Daly jsme se do řeči a ona mi povyprávěla, co se za celý rok událo. Mluvila o tom, jak se pohádala s rodiči a musela opustit dům. Bydlí tedy v podnájmu v Praze. Potom jí lékaři zjistili, že má rakovinu a zbývají jí asi 3 roky života. A potom mi ještě povídala o tom, jak každý měsíc téměř bojuje o každou korunu, aby mohla splatit nájem a další poplatky. Když mi toto řekla, bylo mi jí strašně moc líto. Sama jsem ovšem měla peněz v té době málo, a tak půjčit jsem jí nemohla. Nabídla jsem jí alespoň, že může nějaký čas bydlet u nás, že to problém není. Tak asi měsíc nato se k nám nastěhovala. Bylo to fajn, zavzpomínaly jsme na staré časy a vše bylo OK.

Jednoho večera se mě ptala na Petra, zda nevím, jak se má. Já jsem jí povyprávěla o našem setkání v kavárně. Ona trošku posmutněla a zeptala se mě, zda si myslím, že někoho má. Já jí na to odpověděla, že si myslím, že ne. Kamarádka se odhodlala a den poté mu zavolala. Setkali se ještě ten týden. Petr jí donesl krásnou růži a řekl jí, že ji miluje! Nic více romantického jsem ještě neslyšela. Zhruba po roce se vzali a nyní spolu mají také dva krásné syny.