Alena držela v ruce papírek a hleděla na něj v očekávání, zda se zabarví a netušila, zda ji znervózňuje, že to tak dlouho trvá, nebo obava, že znovu uvidí stejný výsledek. Potřásla nervózně papírkem. Zase nic. Po tolika vyšetřeních, tolik nerváků – vše zbytečné.

Podívala se směrem k Petrovi, podala mu papírek, ale neměla sílu hledět mu do očí. Tiše ji objal. Plakala, vlastně už jen vzlykala. Věděli, že zůstala už jen jediná možnost. Adopce. Začalo  nekonečné vyřizování, papírování a hlavně neskutečné množství otázek, testy na to a na to… Kolik musí ještě překonat překážek, snad už nejsou dost potrestáni?

Kolik je čeká ještě dalších zkoušek? A co když neprojdou? Co bude potom? Co když nebudou dost dobří? Dost dobří na dítě, dost zodpovědní, dost láskyplní, dost  dobří na výchovu? Kdo může zaručit, že budou vážně ti, co dokáží vychovat malou lidskou bytost? Toto všechno, ba mnohem více se Aleně přehnalo hlavou během těch dní. Konečně se dočkali. Přinesli si domů křehkou, malou holčičku.

Dítě rostlo, měnilo se a spolu s ním se měnili i rodiče. Už neměli tolik času jeden pro druhého. Alena ho věnovala dceři a Petr stále častěji zůstával déle v práci. Láska k dceři se jí zrcadlila v očích, ale na tělo útočilo něco úplně jiného. Nejprve tomu nevěnovala pozornost, ale časem musela navštívit lékaře, který pouze potvrdil to, co dávno tušila. Její stav byl vážný.

Velmi potřebovala, aby jí Peter věnoval více své pozornosti nebo alespoň, aby ji více zaměřil na jejich dceru. Když ho nejvíce potřebovala, oznámil jí, že odchází k jiné ženě, která čeká jeho vlastní dítě. Pokud to zvládala, starala se o dceru, později se dcera starala o svou nemocnou mámu. Obě do toho dávaly všechno, ale někdy všechno nestačí…

Alena po těžké nemoci zemřela. Holčička zůstala samotná. Adoptivní otec se odmítl o ni starat, protože už měl vlastní rodinu. Vlastní … Nakonec si holčičku vzali k sobě vzdálení příbuzní.