Když se mi na chodidle udělala nevelká bradavice, nějakou dobu jsem s ní chodila po světě. Snad jsem doufala, že sama zmizí. Nezmizela. A tak jsem navštívila svou kožní lékařku, která mi bradavici vypálila. Myslela jsem si, že budu mít od ní pokoj. Chyba lávky, s bradavicí to ani nehnulo. Zkusila jsem nové vypálení, opět se stejným účinkem. Potřetí si paní doktorka dala záležet. Nohu jsem měla jako báň, nevlezla jsem do boty a pořádně mi bolelo celé chodidlo.

Byla jsem málem invalidní!

Část bradavice se sloupla, druhá odolala. Pochopila jsem, že tak se asi malé vetřelkyně nezbavím. Pak jsem si přečetla o česneku, který, přikládán na bradavici a často obměňován, s bradavicí zatočí. Nevěřila jsem, byla jsem velký skeptik. Přesto jsem denně přikládala rozříznutý česnek na bradavici a lepila náplastí. Celá má postel už čpěla česnekem. Měla jsem pocit, že když se zpotím, teče ze mě česneková šťáva. I bradavice to nevydržela a jednoho dne jsem sloupla s náplastí i ji. Zvítězila jsem!

Pár dní na to se mé kamarádce objevila bradavice taky. Věděla ode mě, že jsem s bradavicí zápasila a vypalování nepomohlo. A tak se mě zeptala, jak jsem dokázala nepřátelskou bradavici zlikvidovat. Já řekla: „česnekem“ a kamarádce to stačilo. Po dvou týdnech jsem kamarádku potkala opět. „Cos mi to poradila?“, vyhubovala mě místo pozdravu. „Smrdím, kudy chodím, a bradavice roste dál.“ „To je divné. Já si ho denně přikládala a bradavice prchla,“ byla jsem překvapená. „Koho sis přikládala?“, vyhrkla kamarádka. „No, česnek. Na bradavici.“ „A já ho jím!“, bouchla se kamarádka do čela. Pak mi líčila, jak každý den ráno i večer sní stroužek česneku, přes den dělá česneková jídla a dokonce si koupila česnek v tabletách. Smála jsem se. Kamarádka opravdu byla cítit onou zázračnou zeleninou. Uklidnila jsem ji, že česnek je zdravý a jistě udělala hodně pro své srdce, cévy i tlak. Ale doporučila jsem jí, ať si začne i ona česnek na bradavici přikládat. Dnes je i kamarádka bez bradavice.

Ale mně se před časem udělala malá bradavička na prstě. Byla hodně malá, ale na kožní vypálit ji se mi nechtělo. Už proto, že paní doktorka má dlouhou čekací dobu a mezitím by byla bradavice větší. Tentokrát jsem zvolila jiný postup. Vlaštovičník, žlutá kytička, přece také pomáhá? A tak jsem si denně při procházce se psem potírala bradavičku mlékem vytékajícím ze žluté bylinky. Jednou přišla má bývalá spolužačka na kávu. Rozhodly jsme se, že se projdeme pro lepší tělesnou kondici. Vzala jsem svého psa a šly jsme okrajovou částí našeho města kolem lesa. Když jsem zahlédla svou žlutou kytičku, utrhla jsem si ji a jejím mlékem jsem si začala potírat prst. „Co to děláš?“, ptala se kamarádka. „No, mám bradavici, tak si ji potírám vlaštovičníkem.“ „Ale to není vlaštovičník!“, řekla mi kamarádka. „Jak to, že není? Je žlutá a teče z ní mléko.“ „Ale není to vlaštovičník. Jak dlouho si tu bradavici potíráš?“ „Už dlouho,“ přiznala jsem, protože jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem s tou procedurou začala. O kousek dál rostla jiná kytka. Tu kamarádka utrhla, teklo z ní také mléko. „Tím si to potři!“, přikázala mi. Já to udělala ještě dvakrát, a bylo po bradavici.

Tak od té chvíle jsem zase chytřejší. Snad mě příště, kdyby se zas nějaká protivná bradavice objevila, nenapadne jiný postup. Dnes už vím, kde správný vlaštovičník roste.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10