Má první láska

Když mi bylo patnáct let, poznala jsem mou první lásku. On byl o čtyři roky starší a já byla opravdu zamilovaná. Prožívala jsem s ním opravdu krásné chvíle, náš vztah trval deset měsíců než jsme si přestali rozumět a taky jsem zjistila jeden jeho velký nedostatek a tím byla nevěra. Hrozně to bolelo, když jsem zjistila, že mě podváděl a lhal mi.

Rozešli jsme se a já na něj začala zapomínat. V tom mi úplnou náhodou znovu přišel do cesty. Tentokrát jsem byla o tři roky starší, i on byl starší, rozumnější, bylo vidět, že už vyrostl z té puberty. "Zkusíme to spolu ještě?", souhlasila jsem a začali jsme spolu opět chodit a tentokrát i plánovat budoucnost. Už to nebyl ten kluk co neví co chce, tenhle kluk jel po příchodu z práce ke mně. Ovšem já už ho tak nemilovala jako dřív, už jsem s ním nebyla tak šťastná, ačkoli jsem ani neměla důvod k rozchodu, po čase jsme se rozešli.

Nakonec to pochopil a řekli jsme si, že třeba jindy. Nějaké jindy se samozřejmě už nekonalo, po čase jsem si našla někoho jiného, za rok jsem se vdala... Na mou první lásku jsem samozřejmě vzpomínala, ale to bylo vše. Zažívala jsem opravdu krásné období mého života, svatba byla tak nádherná a s manželem jsem byla hrozně moc šťastná. Přišly i nějaké špatné chvíle, ale manžel je rozumný člověk, a tak jsme spolu vše vždycky vyřešili. Po nějakém čase jsme se přestěhovali do jiného města a budovali spolu nový domov. Často jsem dělala něco na zahradě a jednou o víkendu naší vesnicí projížděli hned dvě auta hasičů, říkala jsem si, že se někde muselo něco stát, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. O několik dní později šel manžel s kamarády na pivo. Když přišel domů, říká mi, jestli si vzpomínám jak jsme slyšeli ty hasiče, říkám mu, že vzpomínám, ale proč? Nějakej kluk se nahoře zabil v autě. Když vyslovil to jméno, seděla jsem jako opařená, říkala jsem si, že to je jen omyl, ten kluk byl má první láska. Říkám manželovi  jestli se nespletl, že v hospodě u piva se nakecá tolik hloupostí, ale bohužel nespletl. Bylo mi z toho špatně, proboha co chudák jeho rodina, vždyť to je tak hrozné. Napadlo mě i to, že kdybych s ním zůstala  tak se to nestalo, ale to je samozřejmě hloupost, jen Bůh ví, co by bylo. Několik dní mi z toho bylo opravdu na nic, člověk neví, co v takové chvíli dělat.

Chtěla jsem navštívit jeho maminku, která byla tak hodný člověk, ale říkala jsem si, co jí budu říkat, vždyť už jsme se několik let neviděly a já za ní zrovna teď půjdu, nakonec jsem to zavrhla. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, jednou když jsem jela do práce tudy, co jsem vždy jezdívala, objevil se u silnice nový pomníček, dělalo se mi špatně, když jsem si vzpomněla na mou první lásku. Když jsem však viděla fotku a jméno na pomníčku, zjistila jsem, že je jeho. Bylo mi opravdu hrozně a v tu chvíli jsem tam stála jak opařená, slzy tekly proudem a já jen zírala na tu fotku. Je to hrozné a já vím, že tohle někoho potkává skoro každý den, kdy někdo při autonehodě zemře, většinou kvůli nezvládnutí řízení v nepřiměřené rychlosti, tihle kluci když mají nohu s pedálem až na zemi, si bohužel neuvědomují, jaké následky to může mít. Za pár let by jistě takhle neřádili, ale to si oni vůbec neuvědomují.

Je hrozné, když se něco takového stane někomu v rodině, je to zmařený lidský život, tragédie a opravdové neštěstí a k tomu všemu ještě zbytečně. Bohužel to můžete říkat horem dolem a každá rada drahá. Ale každý by se nad tím měl zamyslet, zda to za to opravdu stojí. Já na mou první lásku nikdy nezapomenu, vždycky mu na pomníčku zapálím svíčku a zavzpomínám, ale proč, když stačilo málo a my jsme se mohli třeba navštěvovat jako kamarádi...

-čtenářka-

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10