Malé nehody řidičky začátečnice

Ke svým jednadvacátým narozeninám jsem dostala od rodičů peníze na autoškolu. Byl to nejhorší dárek (tehdy jsem si to aspoň myslela!) v mém životě, protože jsem měla absolutní odpor k tomu, abych snad někdy řídila auto. Peníze jsem naštvaně několikrát vracela našim zpátky, ale bezúspěšně. Kdykoliv se objevil v novinách inzerát nějaké autoškoly, snažili se mě do kurzu dotlačit, ale nedala jsem se.

Narozeniny mám v březnu a byl srpen, kdy peníze ještě pořád ležely na dně mého šuplíku.  Na konci prázdnin za mnou přišla moje kamarádka, že chce jít do autoškoly, že mám jít s ní. Nechtěla jsem o tom ani slyšet. Ale asi na mě zapůsobila nějakým svým vnitřním kouzlem nebo co, protože jsem se do toho nechala vmanévrovat. Asi to bylo tím, že na vyřízení zdravotního potvrzení a vyplnění přihlášky bylo strašně málo času. Tuším dva dny. Kdyby to trvalo déle, určitě bych z toho zase vycouvala.

    Stalo se. V září 1996 jsem nastoupila do autoškoly. S teorií jsem neměla vůbec žádné problémy. Navíc jsme dělali kurz zrovna v perfektním období, kdy ještě nebyla schválena zdravověda a zrovna chyběla tzv. technická vyhláška.  Takže nás čekaly testy pouze z pravidel silničního provozu a to bylo lehké se naučit. No a samozřejmě nás čekala praktická zkouška, kdy se zkoušející přímo u auta ptal na takové ty věci, jak vyměnit kolo, jak vyměnit olej, kde se v motoru co nachází atd.  Musím se přiznat, že s jízdami to bylo daleko horší. Na každé jízdy jsem šla s totálním odporem a mražením kolem žaludku. A po každých jízdách jsem děkovala Bohu, že jsem tu hodinu přežila. No, nebudu se více rozepisovat. S obrovským štěstím jsem zkoušky zvládla na poprvé. Nicméně můj odpor k ježdění se vůbec nezmenšil, takže nový řidičský průkaz jsem uložila opět na dno šuplíku přesně tam, kde původně ležely peníze na kurz.
 
   Jenže mám skvělého taťku, který má svatou trpělivost, takže jsem hezky svůj řidičák vytáhla ze šuplíku, přesunula ho do své tašky a chtě nechtě jsem musela rodiče poslechnout a začít jezdit. Měli jsme tenkrát starší Škodu 105. Kdo se škodovkou jezdil, určitě si dobře pamatuje, jaké těžké chvilky dokázal připravit startér. Jak dlouho jsem se rozjížděla přískoky vpřed! Jak dlouho se sousedé za záclonou asi dobře bavili! Ale nakonec jsem to zvládla. Začala jsem s taťkou po troškách jezdit. O pár měsíců později se tatínek rozhodl, že mě vyzkouší, jak umím jezdit na sněhu. Vraceli jsme se spolu s ním a mou sestrou od babičky a já opět řídila. Můj trpělivý taťka seděl vedle mě a neustále mi napovídal: teď podřaď, zpomal, blinkr...!  Řeknete si, že to je hrozné! NE, nebylo!  Hodně mě toho naučil. Ještě dnes po patnácti letech si na některých křižovatkách a zatáčkách přesně pamatuji, co mi tehdy radil. Jeli jsme tedy od babičky přes malou vesničku, kterou znám jako své boty, ale silnice pod vrstvou sněhu je přece jen jiná. Řítili jsme se z kopce dolů a měla jsem odbočovat vpravo do  pravoúhlé zatáčky. Auto se řítilo nebezpečnou rychlostí, přibržďovala jsem, ale nebylo to nic platné, auto si jelo svým tempem dál. To už na mě křičel i otec i sestra: „Brzď pomalu, přibržďuj!“
    Točila jsem volantem jako šílená, ale auto vpravo neodbočilo. Akorát jsem stihla šlápnout pořádně na brzdu. Auto skočilo přes obrubník a zastavilo přesně pět centimetrů od plotu. Byla jsem v šoku! Můj trpělivý taťka mi vůbec nevynadal. „Nastartuj a vycouvej!“ Zněl jeho příkaz. Ne, ani za nic!  Už jsem nechtěla jet. Chtěla jsem vystoupit a přenechat řízení jemu. Jeho vůle byla pevnější než moje, takže mě donutil opravdu vycouvat. Couvání mi dělalo problémy ještě dlouho dlouho, co jsem už jezdívala i častěji, ale tenkrát si mě vychutnal. Na poněkolikráté jsem vycouvala tím směrem, který po mně chtěl. Odjeli jsme autem do vedlejší ulice, vystoupili jsme z auta a tatínek mě zavedl k tomu plotu a na vyjetých kolejích ve sněhu mi ukazoval, jak jsem jela a co jsem udělala špatně. Byla to moje první větší nehoda, která naštěstí dobře dopadla a věřte mi, že jsem od té doby přes to místo jela tolikrát, ale vždycky dojíždím z kopečka řádně pomalu, ať je zima nebo léto!

    Když už jsou v názvu „nehody“, musím vzpomenout ještě na jednu malinkou. Ta se mi stala asi o rok později. Jeli jsme s rodiči koupit můj nový CD přehrávač. Když jsme jeli zpátky, řídila jsem. Před barákem mě mamka chválila, že jsem jela tak dobře a plynule, jak dlouho ne. Nadmula jsem se pýchou a s radostí vjela do garážových vrat, které mezitím otec otevřel. Máme tam takový schůdek při vjezdu, na kterém jsem vždycky zůstala viset, ale tentokrát jsem zajela nádherně až na místo. Hurá! Pochválila jsem se a pustila spojku. A v tom se to stalo. Neměla jsem vyřazenou rychlost, takže auto poskočilo vpřed a porazilo kolo, které stálo opřené o zeď. Autu se naštěstí nic nestalo! Za to na kole vyměňoval taťka několik tyček v kolech! Snad jsem si tím všechny malé nehody vybrala a už se nic nestane. Dnes už jezdím patnáct let, pořád s velkým respektem. Nikdy ze mě nadšený řidič nebude, ale rodičům vděčím za to, že mám řidičský průkaz a že jsem se naučila jezdit.