Maličká kniha, do které vleze spousta pohádek…

Když byl syn malý, tak neexistovalo, aby šel spát bez čtené pohádky. Čítávala jsem mu často, ráda a hodně. A hodně jsme si povídali.

Jednou jsme nečekaně jeli k mé mamce, která nebydlí v našem městě. Měli jsme se ještě ten den vrátit domů, ale nakonec jsme se tam na několik dní zdrželi. Syn tam měl, pro jistotu, uložené pyžámko a nějaké to oblečení, tak to nebyl problém. Ještě nechodil do školky, tak nezameškal docházku a nemusela jsem řešit omluvu ve školce. A babička měla radost, že si vnoučka užije.

Přes den jsme byli na procházce, hráli si a dováděli, tak, jako obvykle. Jenže, večer po vykoupání scházela pohádková knížka. Syn Lukáš vyžadoval svou pravidelnou pohádku! To ještě u babičky nebyla žádná pohádková knížka. Časem, jak přibývala babičce vnoučátka, přibývaly v její domácnosti i knížky, hračky a další věcičky pro miminka a malé děti. Můj syn je ale z vnoučat nejstarší, a tak babička ještě nebyla připravená. Syn ležel v posteli a vykřikoval, že chce pohádku na dobrou noc. A tak jsem mu vysvětlila, že mu pohádku budu vyprávět, ale nemůžu ji číst, protože jsme pohádkovou knížku nechali doma. Syn protestoval, že chce, abych četla. A tak přišla babička, že mu pohádku řekne ona. Také neuspěla. Syn argumentoval, že mu vždycky čtu. A pak se rozhlédl, šel k malé truhličce, kterou babička měla na stolku, otevřel ji a vytáhl miniaturní knížečku. Podal mi ji se slovy: „Tady je!“
A já zírala na knížečku o rozměrech zhruba 3 krát 5 centimetrů s nápisem AIDS a nakresleným smějícím se kondomem. Mrkla jsem na mamku. „To dávali na ulici, nějaká reklama na kondomy. Proti AIDS. Strčili mi to do ruky a já si ji nechala, protože je tak maličká. No, není to zajímavé?“ Řekla mamka, jako bych já byla její máma a ona malá dcera, přistižená při něčem choulostivém. Ale byl tu také Lukáš, a ten křičel, že chce pohádku. Bylo zbytečné vysvětlovat mu, že to není pohádková knížka, když se ten roztomilý kondom na obalu tak krásně usmíval. A tak jsem si lehla k synovi a mamka šla do kuchyně. A já začala „číst“. Vymyslela jsem si, že čtu pohádku O Sněhurce a sedmi trpaslících. Otáčela jsem stránky knížečky pro dospělé a četla o tom, jak Kejchal hleděl na Sněhurku, která se ocitla v trpasličí chaloupce. Když konečně princ osvobodil Sněhurku, probudil ji ze spánku ve skleněné rakvi a odvážel si ji na svůj zámek, zavřela se dětská očka a synův dech se prohloubil. Syn usnul.

Druhý den se ale situace opakovala. Již po obědě si šel syn lehnout a vyžadoval čtenou pohádku. Tentokrát od babičky. A tak si k němu lehla babička, vzala do ruky opět naši známou „pohádkovou knížku“ a začala číst. Tentokrát byla na repertoáru Perníková chaloupka. Babička líčila, jak mazané děti přelstily zlou čarodějnici a šouply ji do pece a syn pomalu usínal. A večer po vykoupání přišla knížečka na řadu potřetí. Druhý den jsme už měli jet domů, tak naposledy. Tak jsem „četla“ zase já.    
Přesvědčivě jsem vyprávěla Pohádku o princi Nosáčovi, při které ale syn neusnul. Když konečně princ proklel svůj dlouhý nos a dostal se k princezně, syn vykulil oči, posadil se v posteli a vzal si do ruček knížečku s kondomem. Prolistoval ji, naštěstí nebyla ilustrovaná, byl v ní jen text, a pronesl:
„Hm, to jsem ale blázen. Tak maličká knížečka, a tolik je v ní krásných pohádek!“

No, nejsou ty děti sladké?