Za svůj život jsem potkala různé lidi. Někteří se zapsali do vzpomínek víc, někteří méně, a někteří z nich téměř vymizeli. A jak už to bývá, i v lásce jsem poznala víc než jednoho muže. I když jich moc nebylo. Občas si na někoho vzpomenu, ať už v dobrém nebo naopak, ve zlém.

Má vzpomínka patří nyní tomu druhému.

 

Michal

 

     Tehdy jsem právě opustila „rodné hnízdo“ a začala žít sama, jen se svým prvním pejskem. Měla jsem pár let po maturitě a chtěla se stát samostatnou. Proto mi rodiče koupili maličký byteček „do začátku“. Byla jsem nadšená. Tetelila jsem se štěstím, kdykoliv jsem si mohla dovolit koupit nějakou maličkost do mého nového hnízdečka. Byteček jsem si vybavila účelně, ale nechyběly zde drobné dekorační předměty, dodávající bytu teplo a pocit pohody.

Ráda jsem se vracela domů unavená z práce a sedávala u kulatého stolečku, usrkávala z hrnku horké kávy a dívala se z okna mého bytu ven na dění kolem.

     Když jsem si pozvala domů pár kluků, s kterými jsem postupně chodila, zlobívala jsem se nad jejich pánskými móresy, kdy mi drobili na můj nový koberec, houpali se na židli nebo nechávali večer ponožky tam, kde je sundali. Pečlivě jsem rovnala trika pánské návštěvě, když se šlo večer spát, vysávala drobky z koláčů a lamentovala, jak jsou ti mužští nepořádní.

Na pořádek jsem si potrpěla, i když jsem nebazírovala na sterilním prostředí. Ale každá věc měla své místo a já nikdy nemusela nic hledat. Je pravda, že malý byt byl hóóódně malý pro ženskou, která se chce fintit a má spoustu hadýrků. Nákupy, zvláště oblečení, jsem milovala. A jako mladá svobodná žena jsem chtěla, aby pohled na mě lahodil nejen mužskému oku.

Tak byt začínal být přeplněný, ale byl můj a já se v něm cítila jako královna.

     Tehdy jsem začala chodit s Michalem. Byl o něco starší než já a na rozdíl ode mne byl už rozvedený. Když mi řekl, že ta jeho bývalá byla strašná bordelářka a nepořádná ženská, rozvod jsem mu schvalovala a těšila se, že jsem konečně našla pořádného mužského.

Skutečně, ten jediný ponožky nejen že nenechal povalovat na zemi, ale sám si je společně se spodním prádlem večer vypral, úhledně pověsil na šňůru a ostatní oblečení ještě úhledněji poskládal do komínku. Oblečení nosil nažehlené, že kdybych nevěděla, že si žehlí sám, myslela bych si, že využívá služeb nějaké špičkové agentury. I doma měl pečlivý pořádek. Když mě poprvé pozval k sobě domů a mně ukápla sladká limonáda na stůl, podíval se na mě tak, že jsem dostala strach, aby mě očima neprobodl. Ani boty jsem si zřejmě neuložila tak, jak bych měla. To jsem zjistila, když mi je nenápadně začal v předsíni rovnat. Korunu jsem všemu nasadila, když jsem si odložila v obýváku svetřík na jeho bílou sedačku. Vyskočil jak na pérkách, popadl svetr, snad aby mu neušpinil jeho skvostně bílou sedací soupravu, a pověsil ho pečlivě na ramínko do skříně.

     Ale jinak byl fajn. Krásně voněl a já taky milovala čistotu a pořádek, tak jsme se přece k sobě hodili. Hodně kluků mi říkávalo, že jsem ulítlá na pořádek, tak jsem konečně našla mužského, co po sobě nezanechává jen hromadu odpadků.

Jenže když jsem ho pak pozvala k sobě domů, řekl mi večer před usnutím, že by tak nemohl žít. Můj útulný byteček mu připadal jako skladiště. Ano, měla jsem skříně napěchované, vše bylo ale srovnané a vyžehlené. I to se časem upravilo a Michal si zvykl, že mám malý byt.

Byl senzační. Lyžoval a bral mě sebou do Alp. Výborně tancoval, mnohem lépe než já, a brával mě sebou na plesy.  Jen před každou jeho návštěvou jsem sebrala hromádku papírů, co jsem měla vedle počítače na zpracování, a rychle ji schovala do úložného prostoru postele, aby byl stůl bez poskvrnky. Zvykla jsem si denně i pětkrát vysypávat odpadkový koš, aby byl vždy téměř prázdný. Předtím jsem s ním chodívala jen jednou. Ale zvyk je železná košile a mně to časem nepřipadalo nijak nenormální.

     Naše známost trvala už téměř dva roky, když Michal přišel s návrhem. Chtěl, abych se k němu přestěhovala. A já souhlasila. Vyměním svůj malinký byteček za krásný třípokoják a ještě v něm budu žít se svým miláčkem! Štěstím jsem byla v sedmém nebi.

     Následující týden patřil stěhování. Musela jsem se vzdát pár maličkostí, které pro mě hodně znamenaly. Nazvala jsem je bedýnkami se vzpomínkami, ale pro Míšu to byly nepotřebné cetky. Co by ale člověk neudělal pro milovaného člověka. Byt jsem neprodala, ale pronajala mladému páru, který neměl kde bydlet.

     U Míši jsem se cítila jako v hnízdečku lásky. Každé ráno jsem vstávala dřív než on, abych mu před prací přichystala dobrou snídani. Poté jsem pečlivě uklidila každičký drobeček, ustlala postýlky a teprve pak jsem běžela do práce. Odpoledne jsem se vracela jen o půlhodinku dřív, než Michal. Místo abych se najedla, shodila jsem ze sebe kabát, sako nebo svetr a dala se do utírání prachu. To bylo každý den. Teprve když přišel Míša, najedla jsem se.

Náš byt byl úžasný. Voněl, byl čisťoučký a nám se v něm krásně žilo. Jen jsem začínala být unavenější a unavenější. „To z toho neustálého gruntování!“ Špičkovaly kamarádky a vyprávěly něco o operačním sále, kde prý nemají tak čisto jako u nás. „To je čistá závist,“  byla jsem hrdá na to, jaká jsem hospodyňka. 

     Bylo před Vánoci, já měla spoustu práce: napéct cukroví, pekla jsem i pro Michalovu maminku a hlídala jsem v té době také Michalova tříletého synovce, protože jeho sestra byla v nemocnici se žlučníkem a její manžel byl na stáži. V práci jsem usínala za pracovním stolem, z práce letěla do školky vyzvednout malého,  a do toho všeho přišel Michal s tím, že v pátek přijde jeho šéf na večeři. „Uvař něco hodně dobrého!“ Dožadoval se.

Malého Vojtu, Michalova synovce, jsme ve středu konečně mohli vrátit jeho mamince, kterou propustili z nemocnice. A já dávala byt do pořádku po řádění malého nezbedníka.

Na pátek jsem dle Michalovy instrukce chystala svíčkovou, kterou jeho šéf miloval. „Dej si záležet, pusinko,“ dal mi radu můj přítel. A já se zrovna celý den necítila dobře! Vzala jsem si v práci dovolenou, abych mohla vše nachystat a trošku se dát dohromady.  Na oběd jsem udělala minutku, abych neztrácela čas a mohla se věnovat svíčkové. Michal požadoval domácí knedlíky, které jsem moc ráda nedělala. Raději jsem ohřívala kupované, ale o tom Míša nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem svátečně prostřela stůl, hodila se do gala a čekala, až přijde Michal se svým šéfem. 

     Když konečně přišli, cítila jsem se strašně unavená. Nicméně jsem se usmívala jako sluníčko, abych náhodou nepoškodila šéfovo mínění o tom, jak si tu spokojeně žijeme. Když ale pan šéf zasedl ke stolu, celý zbrunátněl a začal pšíkat. Nemohl popadnout dech, s námahou si uvolňoval kravatu. Nechápavě jsem na něj civěla a myslela si, že je to jeho poslední hodinka. I Michal chvilku civěl, ale pak vyskočil, popadl kytici pivoněk, které právě kvetly a já jimi ozdobila sváteční stůl, a mrštil jimi do koše.

     Šéfova návštěva se neobešla bez návštěvy pohotovosti a ke svíčkové ani nedošlo. A to jsem měla strach, že se mi knedlíky trošičku rozvařily. Když se Michal, který šéfa na pohotovost odvážel, konečně po hodině vrátil, ani na mě nepromluvil. Pak přece jenom zařval: „Neříkal jsem ti, že má alergii na kytky, a na pivoňky zvlášť?! Tys to udělala schválně, abys mě zničila!“ Jasně, schválně jsem si vzala dovolenou, abych v horečkách vygruntovala a navařila to, co má pan šéf nejraději, schválně jsem na stůl dala pivoňky, i když si ani neuvědomuji, že mi někdo říkal o nějaké alergii. „A co ten prach na lince?“ Řekl Michal a rukou přejel po vrchní části linky, aby zde setřel nepatrné a zanedbatelné množství prachu, který zde usedl během pár hodin od chvíle, co jsem ráno linku utřela. Chtělo se mi brečet, a nejen, že chtělo, já se skutečně rozplakala. Michal se na mě opovržlivě podíval, práskl dveřmi bytu a odešel.

     Přišel až ráno. Ale to jsem zjistila až z doslechu, protože ještě tu noc mi bylo tak zle a horečka mi vystoupala nad 40 °C, že jsem i já musela na pohotovost. Byl z toho silný zápal plic. V nemocnici si mě už nechali. Po týdnu jsem se vrátila „domů“ jen proto, abych si sbalila vše, s čím jsem do Michalova bytu před časem přišla a opustila sterilní prostředí bez lásky.

     Vrátila jsem se zpět do svého malého bytečku a vychutnávala jsem si každičký den. S chutí jsem nechala po obědě nádobí ve dřezu a šla na procházku, jen abych si užila krásný podzimní den. No a stejný nápad měl tehdy i můj současný přítel, s kterým jsem už pět let.

A fakt mi nevadí, že po něm občas musím sbírat ponožky a spodní prádlo zanechané tam, kde se večer svlékl. On na oplátku neotírá kuchyňskou linku, aby zde našel zatoulané smítko. Je nám spolu dobře a doufám, že ještě dlouho bude.

 

Pája K. – čtenářka

ChytráŽena.cz