Jak neopakovat chyby našich rodičů?

Cestou změny… Podle Petra Růžičky je logické, že se chlapci identifikují více s otcovskou postavou a dívky s mateřskou. Každopádně vztah mezi synem a otcem je jiný než mezi matkou a dcerou. Muži, až na výjimky, nemají takovou potřebu hluboce analyzovat problémy a svěřovat se s nimi jeden druhému. Mezi otcem a synem je naopak běžné, že mezi sebou soupeří.

Konkurence nebo spolupráce?

Psycholožka Marta Boučková to vysvětluje tím, že se otcové snaží připravit dítě do konkurenčního prostředí: „Kluci mají odmalička touhu vítězit. Když skupinka kluků dostane auta, budou prvně zkoumat a soupeřit mezi sebou, komu auto jede nejrychleji. To holčičky si v dětství rády hrají dohromady. Málokdy mezi sebou soutěží, čí panenka je lépe oblečená nebo která má krásnější vlasy. Naopak. Panenky jdou společně k holičce, na nákupy…“

Je pochopitelné, že jak dítě dospívá, pozice matky a otce v jeho životě přestává být tak silná. „Děje se to už v období kolem tří let, kdy děti začínají navazovat další vztahy. Hrají si s jinými dětmi, chodí do školky a později do školy, názor rodičů tak mohou dřív či později konfrontovat s tím, co říká paní učitelka, kamarádi. Čím víc si dítě buduje svůj vlastní svět a staví se na vlastní nohy, tím menší význam má pozice rodičů,“ domnívá se Katarína Filasová.

Základem je chtít se změnit

Každopádně i tak zůstávají rodiče značnou dobu pro dítě zásadní, tím pádem se v mnoha ohledech dřív či později teoretický stáváte kopií své matky nebo svého otce. Změnit od nich převzaté formy chování je možné, řekli jsme. Jak? Zjednodušeně řečeno, musíte především chtít na sobě něco měnit a musíte nejdřív vědět, co to má být. V prvé řadě si musíte uvědomit a přiznat, že například máte tendenci okolí vydírat, když něco chcete, stejně jako to dělávala třeba vaše matka.

Vzorce, které určují naše chování

„Když ke mně klient přijde a řekne, s čím je v životě nespokojený, společně hledáme, na základě jakého chování se do této situace či problému dostal. Mnohdy zjistíme, že v určitých situacích jedná na základě podvědomého vzorce chování, kterého si není vědom, ale používá ho – a právě ten mu způsobuje různé potíže. Když ho nalezne a pojmenuje, dostane ho do vědomí a má ho pak pod svou kontrolou. Může si vybrat, kdy ho použije a kdy raději ne,“ tvrdí Katarína Filasová.

„Jedna má klientka například zjistila, že když něco chce, své okolí vydírá. Stejně jako její matka. Nelíbilo se jí to, zkoušela přestat, ale nedařilo se jí to. Bylo třeba přijít na to, co ji k takovému chování vede. Zjistila, že od matky převzala vzorec „kdybych si otevřeně řekla o to, po čem toužím, druhý by mě odmítl“. S takovou představou jí ale v podstatě zbyly jen dvě varianty: buď nic nechtít nebo druhé manipulovat,“ dodává psycholožka.

Vyvarovat se konkrétního chování, které vám vadí na rodičích ve vlastním životě, bývá obtížné. Mockrát to můžete zvládnout, abyste se pak zase ocitli v obtížné situaci, kdy snadno sklouznete k tomu, co znáte. Co pak s tím? Zkuste zajít za psychologem. Měl by vás přesvědčit, že i v těch nejobtížnějších situacích můžete věci, které kritizujete dělat úplně jinak a měl by vám pomoci k takovému chování najít cestu.