Mimískův deník 1. část

Když jsem byl ještě u maminky v bříšku, často jsem slýchával slova jako svátky nebo Vánoce. Nevěděl jsem, co to znamená, ale znělo to hezky, blížilo se to a já se na to moc těšil.

Jednou jsem si tak hověl v bříšku, když najednou začalo to teplé, co mě obklopovalo, někam mizet. Všechno to teklo někam pryč. Dostal jsem strach, protože tohle se mi ještě nikdy nestalo a nevěděl jsem, co mě čeká.
Cítil jsem maminčinu nervozitu a věděl jsem, že se taky bojí jako já. Slyšel jsem, jak tatínek něco říká, ale byl jsem tak vyděšený, že jsem mu ani nerozuměl.

Za chvilku jsem cítil to známé drncání. Tatínek mi kdysi řekl, že je to jízda autem. To jsem měl rád, vždycky mě to uspalo a i v téhle chvíli mi to pomohlo uklidnit se, protože to bylo něco, co jsem už znal. A taky jsem věděl, že jak tatínek, tak maminka jsou se mnou.

Drncání brzy ustalo a mně nebylo moc dobře. Stěny kolem mě se chvilkami podivně stahovaly a to mi nahánělo hrůzu. A aby toho nebylo málo, ve dveřích do mého pokojíčku se občas objevovalo cosi divného, jakési pahýly a shora na mě přes maminčino bříško něco tlačilo. Bál jsem se čím dál víc a přál jsem si, aby to už skončilo.

Moje obydlí mi bylo pořád těsnější a všechno mě tlačilo směrem k těm hrozným pahýlům, které se objevovaly čím dál častěji. Slyšel jsem, jak maminka křičí a věděl jsem, že se taky bojí, cítil jsem to.
Maminka pak začala dělat něco, co mě ještě víc tlačilo ven. Nerozuměl jsem tomu, proč to dělá, vždyť nám spolu bylo tak hezky! Rozhodl jsem se být silný a nedat se. Čím víc se maminka snažila, tím víc jsem se bránil.
Asi jsem vyhrál, protože najednou to všechno začalo ustávat, dokonce i maminka přestala křičet. Slyšel jsem, jak se tam venku baví o tom, že zavolají nějakého pana císaře. Maminka si moc přála, aby ho zavolali.
Můj pokojíček se občas ještě podivně stáhl, ale přestávalo to a já se pomalu uklidnil. Byl jsem z toho všeho unavený a tak jsem se rozhodl, že si trošku pospinkám. Jenže pak mě vzbudilo ostré světlo a já nad sebou spatřil takové kulaté míče s očima. Viděl jsem i ty pahýly, co mi před nějakou chvilkou lezly do pokojíčku a zjistil jsem, že je mají všichni ti divní tvorové kolem mě. Vytáhli mě ven z tepla a to se mi nelíbilo, tak jsem jim to všem dal pěkně znát! Volal jsem maminku, měl jsem bez ní strach, jenomže oni mě neposlouchali, odvedli mě pryč a dělali se mnou samé nepříjemné věci a mně nezbylo, než zoufale křičet. Tak moc jsem chtěl maminku. Když konečně bylo po všem, zavedli mě za nějakou paní. Vypadala stejně jako ostatní - pahýly, míč s očima, ale byla mnohem hezčí a já věděl, že tohle je ona. Okamžitě jsem ji poznal a moc jsem si přál se k ní přitulit. Ale bohužel jsme se mohli jen krátce vidět a pak mě odvezli pryč. Začal jsem znovu křičet a dovolávat se maminky, ale marně.

Pak mě dali do rukou - to jsou prý ty pahýly, co jsem viděl - ještě někomu. Neměl jsem ponětí, kdo to je, ale z očí mu tekla voda a když na mě promluvil, bylo mi všechno jasné ...  Tatínek! Měl jsem radost, protože alespoň on si mě mohl vzít do náručí a to mě uklidnilo. Jenže mě za chvilku vzali a odvezli někam, kde byli tvorečkové stejně malí, jako jsem já. Přál jsem si, aby mě zase vzali za maminkou, ale trvalo celou věčnost, než je to napadlo a navíc, když mě k ní konečně vzali, tak si mě maminka zase nemohla ani pochovat. Alespoň mě položili vedle ní a já se zase cítil trošku bezpečně, i když jen na chvilku.
Pak mě zase vzali pryč k ostatním a tak jsme všichni společně brečeli a marně se dovolávali maminek a tatínků.

Za hrozně dlouhou dobu jsem mohl trávit celý svůj čas s maminkou. Mamince taky tekla z očí voda, když mě viděla, ale cítil jsem, že je to voda radosti. Konečně jsem pořád mohl být s ní a bylo mi dobře. Ten svět venku nakonec nebyl tak špatný. Maminka si mě často přikládala a mně teklo do pusinky cosi teplého a nasládlého a cítil jsem, jak mi to plní bříško. Pak mi vždycky ještě dala suché kalhotky s obrázkama a já jsem si mohl spokojeně spinkat.
Často jsem slyšel maminčinu chválu. Pořád povídala, jak jsem krásný a hodný, a to mě těšilo. Taky za námi chodily návštěvy. Většinu z těch tvorů (teď už vím, že se jim říká lidi) jsem už asi znal z bříška, poznal jsem je totiž po hlase. Jen tatínek za námi přestal chodit a to mě trápilo a maminku určitě taky, protože jí kvůli tomu často tekla z očí voda a vypadala smutně.
Tatínek přišel až poslední den, který jsme trávili v něčem, čemu velcí lidé říkají porodnice. Musel jsem jít ještě za nějakým pánem a ten mi zase dělal všechno možné, co se mi nelíbilo, ale pak mě zavedl za maminkou a řekl, že jsem zdravý a můžu jet domů.
Maminka už na sobě neměla ten hábit, ale byla oblečená v něčem hezkém a když mě přinesli, tak mě taky začala oblékat. Pak mě uložila do takového trůnu, zapnula mi takové pruhy přes tělíčko, něčím mě přikryla a pak už jsme společně s tatínkem opuštěli porodnici.
Blížili jsme se k takové velikánské bedně. Tatínek tam vzal můj trůn a připoutal mě stejně, jako před tím maminka, ale ty pruhy v té krabici byly větší.
Pak jsem poznal to známé drncání. Tak tohle je auto, pomyslel jsem si. Drncání mě uspalo a probudil jsem se až v teple domova, kde mě už čekala babička s dědečkem...