Jejich probuzení nebývají tak snadná, jako ta moje. Tváří se, jakoby na nich bylo pácháno kdovíjaké příkoří a s obdivuhodnou leností rozlepují oči. Ale já toho potřebuji rychle tolik udělat! Přebalit plínu, najíst se, převléct (netušila bych, že na noc je používán kus oděvu zvaný pyžamo, ale máma mi to všechno pěkně vysvětlila, a tak jsem zase o něco chytřejší).
„Kafe!“ Slyším z kuchyně! „Potřebuji nutně kávu!“ Haleká tatínek, který si po dlouhé době vyrazil s kamarádem na pár piv. Rozumějte - pár piv - v překladu znamená: „zapomenu na čas i slušné vychování a vrátím se domů, až nás notně rozespalá obsluha útulné hospůdky vyžene ven. „
„Nejdřív miminko, tatínek s opičkou přijde na řadu až druhý,“ směje se maminka a bere mě do náruče. Někdy jim vážně nerozumím. Je nás plný dům, mílovými kroky se blíží Vánoce a oni si ještě navíc pořídí opičku! Až tohle budu vykládat malé Viktorce v parku!
Moje starší sestřička zatím nechodí do školky. Je prý více dětí, nežli školek.
Nevadí, alespoň budu mít spousty kamarádů a jednou, až vyrostu, vyberu si toho pravého ženicha. Myslím, že by měl být jako můj táta. Dokáže opravit porouchanou pračku, moje drahá sestřička už ví, že do pračky nepatří špinavé kamínky, ale jen nečisté prádlo a taky dokáže v kuchyni učiněné zázraky. Abyste si nemysleli, moje máma se vařečce a hrncům nevyhýbá, jen ji někdy trochu víc zaměstnávám. To víte, čas letí jako splašený a nebude to trvat dlouho a moje váha znemožní ono mnou tolik milované chování a houpání v náručí. Proto tolik pláču, když mě položí do postýlky. Ozdobili mi ji kolotočem, knížkou, které šustí listy při otáčení a kolem mě posadili několik barevných plyšových zvířátek. Ale to na mě neplatí. Chci u všeho být, chci všechno vidět jako první a chci být v neustálém pohybu.
Odpoledne chodíváme ven, na procházku. Skončilo léto, sluníčko přestalo hřát a pro mě to znamená jediné: několik vrstev oblečení, jehož oblékání působí nemalé potíže nejen mně, ale i mé mamince. Jsem jako cibule a to ještě neuhodily mrazy. Do čeho mě navléknou, až přijde zima? Bojím se na to jen pomyslet. Ve vození kočárku se střídá celá rodina. Záleží, kdo má zrovna dlouhou chvíli. Občas mám pocit, že mojí příbuzní jsou chodícími encyklopediemi nemocí: “Dnes nemůžu ven, píchá mě v kříži. To jsem se dnes špatně vyspala, od rána mě bolí hlava. Na procházku? Zrovna si jdu lehnout, přišlo na mě nějaké spaní…“
Jak se to říká? „Sportem ku zdraví?“
Na večer, na ten se vždycky těším. Šplouchání se ve vaničce je veliká legrace. Jestli ze mě nebude nositelka Nobelovy ceny, tak určitě budu slavnou plavkyní a pokořím nějaké rekordy. Ale zatím na mě voda působí spíše opačně. Příjemně mě unaví a uspat mě je potom o něco snazší.
Vždyť – proč bych měla chodit spát, když na světě je pro mě tolik neprozkoumaných a neprobádaných věcí, které jen čekají na to, abych rozluštila jejich tajemství… Ale zítra je taky den a věřím, že mě toho spoustu čeká. Chrrr…
noisydog - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz