Deník miminka - můj čtvrtý týden

Ouvej, ouvej. Ještě jsem takhle malinký a už si musím začít stěžovat. Od té doby, co mi maminka dává mléčko z lahvičky a ne z prsíčka, zažívám strašné věci. Prý se tomu říká bolest a je to opravdu hrozné. Vždycky se mi nafoukne bříško a já se pak musím kroutit kvůli té bolesti a hrozně kvůli tomu naříkám.

Už i to, jak je to s tím pláčem a zpíváním, jsem se naučil. Ono se tomu ve skutečnosti říká pláč nebo plakat nebo naříkat a zpívat, to maminka říká jen tak, když si občas zakňourám. Ale když to trvá dlouho a maminka na mně vidí, že se mi opravdu, ale opravdu něco nelíbí, tak říká, že pláču.

A to bolavé bříško mě opravdu nutí často plakat. Mám pocit, jako bych v sobě něco měl a potřeboval to dostat ven, aby se mi ulevilo. A asi v tom mám pravdu. Dřív jsem kakal několikrát za den, ale teď mi to prostě nejde, ať dělám, co dělám. Hrozně mě to potom bolí a nemůžu ze sebe dostat ani prdík- tak se prý říká tomu, když ze mě vyjde takový voňavý vzdoušek.

Maminka si se mnou nevěděla rady. Bříško jsem měl tvrdé prý jako kámen a plakal jsem skoro celou tu dobu, co se prý má spinkat. Tatínek byl zlý a pořád říkal, že mi naplácá na zadek, ale maminka mě bránila a pak mě celá smutná vzala za babičkou. A protože babička už má tohle zažité, hned věděla, jak mi pomoct. Trošku se mnou zacvičila, bolavé bříško mi promasírovala a nakonec vzala takovou trubičku a tu mi zasunula do zadečku. Bylo to takové divné, neznal jsem to, ale po nějaké době mi to moc pomohlo a já se konečně mohl vykakat. To vám ale byla úleva!

Bříško mi změklo a já jsem hned usnul vyčerpáním.
S kakáním a s prdíky mám pořád problémy, ale maminka mi s tím pomáhá, takže už to není tak hrozné. Vždycky když to opravdu hodně bolí, tak si toho maminka všimne a hned mi pomáhá, aby mi bylo dobře. Mám maminku hrozně moc rád, je pořád se mnou a vždycky pozná, když se mi něco nelíbí.

Ale tatínek je pořád pryč a maminka je z toho smutná. A ještě smutnější byla, když u tatínka našla balonky zabalené do takového čtverečku. Tohle nebylo poprvé, pamatuju si ještě z bříška, že maminka na tatínka kvůli tomu hodněkrát křičela a tatínek na ni.

Maminka už toho všeho asi měla dost a tak vzala tatínkovy věci a dala mu je do takové plátěné zavírací krabičky a poslala ho pryč. Tatínka jsem stejně skoro neviděl, takže jsem si tím hlavičku moc nenamáhal a bylo mi to jedno, hlavně aby si maminka taky jednou nevzala věci a nešla pryč!
Hned druhý den byla maminka jiná, taková veselejší. Asi to bylo tím, že tatínka už mockrát poslala pryč, ale on nikdy nešel. Sice si z bříška pamatuju, že maminka byla kvůli tatínkovi často smutná a hodněkrát měla hlad a bylo jí zle, ale i tak nechápu, proč ho nechce. Je to přece tatínek!

No, ale co už, i když je to tatínek, stejně se mnou skoro nebyl a myslím, že jsem ještě moc malý na to, abych z toho mohl mít v hlavince pořádek. Teď jsem hlavně rád, že mě bříško netrápí a můžu si klidně spinkat.