Mohlo to dopadnout ještě hůř!

Vážené čtenářky a čtenáři, můj článek o zákazu telefonování již na těchto stránkách vyšel, někteří z vás jej možná četli. Tímto příběhem, který jsem zažila pár měsíců před revolucí roku 89, bych chtěla na tento článek navázat, přestože se tento příběh odehrál dříve, než někteří zaměstnavatelé nastavili přihlouplá pravidla dnešní doby...

Ještě před zkouškami, které mne čekaly k ukončení studia mého oboru, jsem pracovala v jednom ze závodů "škodovky", konkrétně závod Elektrické lokomotivy. Naše kancelář byla až  z jedné strany chodby. Prostě v rohu "baráku". Byly jsme tam jak zakleté princezny. Nikdo tam téměř celý den nepřišel, pouze vedoucí, která nám přinesla zakázky k papírovému zpracování. V kanceláři byla neskutečná zima, na druhou stranu jsme však měly celkem klid. Občas jsme naše psací stroje okupovaly prsty navlečenými v rukavicích, ale i to šlo naučit. Nějaký ten překlep se prostě opravil...

Jenže! Sotva jsem stihla složit závěrečné zkoušky, přišly nečekané změny. Naše malá kancelářská - s prominutím "díra"  - se stěhovala. A kam? Několik metrů dále. Do naší kanceláře byl vstup pouze přes hlavní administrativu, tam seděla naše přímá vedoucí, pak přes další kancelář až do té naší. To, že nesplňovala hygienická kritéria nejen dnešní doby, ale i tehdejší, nejspíš nikoho nezajímalo. Přesto jsme zažily spousty legrace, ovšem to si nechám na jindy. V dnešním příběhu, který právě píši, bych chtěla poukázat právě na nedostatky, které byly spojené hlavně s telefonováním.

Naše kolegyňka, která byla z nás nejstarší, i když o pár měsíců, maximálně o dva roky..., bylo nás tam opravdu dost -, přišla s tím, že je těhotná. Otci dítěte skutečnosti sdělila, ale on prý nejevil žádný zájem, spíše naopak. Ona -, říkejme jí třeba Zuzka, byla již na mateřství připravená, dokonce si již dítě přála. Otec dítěte naopak odmítal..., a to vše.

Zuzka se doma bála jen slůvkem rodičům zmínit. Myslela, že to bude zcela naopak, že otec dítěte bude opravdu otec, jak má být. Opak byl pravdou. Otočil se k problému zády a Zuzka měla "na krku" rozhodnutí.

Měly jsme tenkrát odpolední směnu. Zuzka se při pauze s nikým nebavila. Snědla rohlík s něčím a dala si "dvacet". Když jsme ji však po svačině budily, byla malátná a bledá, oči uplakané. Jakmile se však ze židle zvedla, tak to byla katastrofa sama!

Jedna z kolegyň zůstala při ní, my ostatní jsme lítaly po všech kancelářích, kde nám dveře propouštělo světlo, aby okamžitě volali záchranku, nakonec jsme takto uspěly v kanceláři konstruktérů, kteří náhodou v kanceláři byli. No jo, závodní volání. Volání jen přes nulu a to jen někde... Nechápu, co to bylo tenkrát za výmysl. Bylo nás v kanceláři na odpolední i šest, to se nemůže jako nikomu nic stát?

Nebudu vám popisovat, co se tenkrát odehrálo. Zuzce jsme naštěstí život zachránily. 

Dnes je šťastnou maminkou.

Zákaz telefonování mně připomíná právě i to závodní telefonování přes nulu, tenkrát z toho mohl být dost velký průšvih.

Jméno hrdinky příběhu bylo změněno. Jinak se jedná o pravdivý příběh.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10