Moje návštěva čarodějky

Moje dcera Lucka měla zdravotní problémy. Takové trápí asi hodně dětí, byla (a stále je) vychrtlá, bolelo ji často břicho, trápily ji zelené rýmy a neustálá zahleněnost.  Jednou přišla moje máma s tím, že slyšela o léčitelce a navrhla, že bychom tam mohly zajet.

Říkala jsem si, že je praštěná, i když ve mně také několikrát „hlodala“ myšlenka, zda by nám někdo takový nepomohl. Mámu jsem odbyla s tím, že ať si tam s holkou jede sama - já na to nemám náladu.

Tak to vyšumělo a za nějaký čas tam máma jela sama se svými problémy. Samozřejmě mi musela všechno vyprávět. Z toho, co mi říkala, jsem „byla na větvi“, ale nejvíc mi vyrazilo dech to, co ta paní řekla o mně. Že já nevím, co chci, což zcela vystihlo mé tehdejší rozpoložení. Já jsem se neustále trápila pochybnostmi, zda jsem udělala správně to, že jsem si vzala Jirku atd. atd.  Vědma také říkala, že manžel už toho má dost, ať si na to dám pozor, hodně bych prý plakala, kdybychom se rozešli.

Najednou jsem věděla, že tam musím jít taky, aby mi ta paní pomohla vyřešit moje problémy. Jenže jsem to pořád odkládala. A jednou už jsme byly dohodnuté, přijela jsem do “jejího“ města, volám jí, aby mi řekla cestu  a oni mi řekli, že má zdravotní potíže. Bylo to zvláštní jako osud, ale přesně nevím, „co tím chtěl básník říci“. Až jednou to konečně vyšlo. Bydleli v bytovce, starý byt, romská rodina. Běhaly tam děti, trochu mi vadilo, že jsem musela líčit svoje osobní  problémy před těmi dětmi. 

Řešily jsme Lucku. Paní jí začala kroužit rukou na břiše. Všechno to bylo strašně zajímavé. Ten jejich obývák byl v takovém indickém stylu. A ona měla takové krásné uhrančivé oči. Je to fascinující, když nemusíte nic říkat a ona ví o vás všechno.  Rozebíraly jsme taky moji manželskou krizi. Zase mi opakovala to, že ho nemám opouštět. Říkala: „Vidím, že je takovej divnej, ale má vás moc rád a dceru taky ( není jeho), jinej by vás neměl takhle rád. A hodně pro vás dělá.“ Musela jsem uznat, že má paní pravdu. Ještě říkala o manželových problémech v práci a zdravotních. To jsem nevěděla, on si moc nestěžuje. Nakonec jsem se zastyděla  a opravdu jsem si brala její slova k srdci. Ulevilo se mi. Pak také naznačila,  že se budeme stěhovat ( :-o) a že mám někde barák (ha ha asi tuším, kde ho mám….).
Nedalo mi to a ptala jsem se, co bude po 21.12. 2012 a ona říkala „cizina bude pod vodou, ale tady to bude dobrý“.

Já té paní věřím, i když nemusí mít třeba ve všem pravdu, každý se někdy splete. To ukáže až čas.