Moje zimní fotografování

Moc ráda fotím, fotografování se stalo mým koníčkem a zálibou hlavně poté, co jsem objevila stránky Chytré ženy. A od té doby fotím moc ráda.  První fotoaparát jsem dostala jako dárek od manžela. Myslím ale, že toho dodnes lituje, protože jak říká - neustále mu nyní unikám... S foťákem, samozřejmě!

Můžete mě zahlédnout často v ranních, odpoledních i nočních hodinách, jak brouzdám travou, v ulicích, v lese, ve městě i jinde, a snažím se zachytit svět okolo nás. Zkrátka a dobře, některým ženám a dívkám nesmí v kabelce chybět jako nezbytná rekvizita třeba toaletní taštička s kosmetikou (šminkami), u mě v kabelce nebo baťohu je to foťák a náhradní baterie.

Často chodím i na zahradu, a protože v zimě přilétají ptáčci ke krmítkům, snažila jsem se i tehdy ulovit nějaký pěkný záběr do svého alba Ptáci. Do krmítek jsem nasypala spoustu dobrot, abych je přilákala - hlavně semínka slunečnice, slunečnici ptáčci milují. Občas jim krmení zpestřuji ovesnými vločkami, ořechy nebo různými bobulemi, kousky jablíček, lojovými koulemi a pod.

O tom, jak správně ptáčky krmit, jsem už psala v minulých článcích, proto vás tím nechci dnes zatěžovat, jen připomenu, že to nejhorší, co můžete udělat, je to, že dáte ptáčkům zbytky z kuchyně - kořeněné a slané zbytky jídla - a to jim opravdu ublíží.

Venku byl ještě sníh, bylo to okolo Vánoc, ale jak to už bývá skoro pravidlem, na Vánoce přichází většinou oteplení. Zima ale byla, to ano. Dokonce se i vyjasnilo, nebe bylo krásně modré, a tak jsem se uvelebila s foťákem pod keřem bezu, abych nafotila přilétající ptáčky. Byla jsem trochu nemotorná, protože jsem se na čekání samozřejmě dostatečně oblékla. Jen ruce jsem neměla chráněné, protože v rukavicích se mi špatně šteluje foťák. Čekání bylo dlouhé, ale moje trpělivost nakonec přece jen slavila úspěch. Mimo kosáka, který je na zahradě doma, přilétaly sýkorky, strakapoud a dokonce i červenka obecná. Několik snímků se mi snad vydařilo, ale pak přilétl tak nádherně barevný ptáček, že se mi až rozbušilo srdce a zatajil dech. Toho musím mít stůj co stůj!

Bohužel z místa, které jsem si zvolila jako posed, nebylo možné krmítko s tímhle krasavcem zaměřit. Přesunula jsem se tedy blíž k domu, abych našla vhodné místo. A když už jsem měla všechno připravené, zažila jsem obrovské překvapení. Nebyla jsem totiž sama, kdo na ptáčky číhal. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila o ten nejhezčí záběr, vyskočil nečekaně zpoza rohu domu náš kocour. Ptáčci samozřejmě udělali frrrr, a byli ti tam. Kocoura jsem se rozhodla chytit a po dobu mého focení zavřít do kůlny, protože mi bylo jasné, že ho jen tak od krmítka a lákavé kořisti nedostanu.

Byla to opravdu jen chvilička, než jsem ho lapila, a i když se bránil, nakonec jsem uspěla a odnášela ho i přes jeho mohutné protesty pryč. Vzápětí jsem se ale strašně lekla. Ozval se podivný hluk a na místě, kde jsem ještě před chvílí čekala, se sesunula ze střechy domu velká vrstva sněhu a ledu spolu s rampouchy. Umíte si asi představit, jak jsem byla polekaná. Z focení už nebylo nic, třásly se mi ruce a taky  jsem už byla značně vymrzlá. Kocourek dostal samozřejmě pamlsek a velké pohlazení za to, že mě zachránil, protože nebýt jeho, mohla jsem přijít k nepříjemnému úrazu.