Každoročně si sníh užívám. Jeden rok je méně sněhu nebo je
jen takový poprašek anebo rozpatlaný sníh na silnicích, jindy zase naopak
několik metrů krásného sypkého a ani ne moc mokrého sněhu. Nejlepší je, když je
sníh jemně namrzlý.
To se potom dají dělat věci. Většinou jdu s taťkou nebo mamkou anebo s kamarádkami na kopec, a tam na tom umrzlém sněhu jezdíme na sáňkách, snowboardu nebo na běžkách či lyžích. U nás máme plno různých prudkých kopců a nově udělanou sjezdovku, tak se těším, až ji letos vyzkoušíme. Někdy blbneme i s kamarádkami tak, že my, co nemáme snowboard, tak si ho uděláme z klasických sáněk, stoupneme si a jedeme. Je to strašná sranda a člověk se u toho zabaví. Nikam moc do hor nebo tak podobně nejezdíme. Nám to stačí zatím tady ve Mníšku u Liberce. Je tady také krásná příroda a v zimě to vypadá opravdu kouzelně.
Když chodíme do školy a je sníh, tak když končí vyučování a
jdeme domů, tak potkáme partičky nějakých malých dětí, nebo větších kluků, kteří
ještě nemají moc rozumu, udělají si kuličky a začínají je po nás házet. Je to
docela sranda, ale jen do té doby, dokud to není zas až tak mokré a zledovatělé,
potom to totiž celkem bolí.
Zato mokrý sníh je velice dobrý na stavění
sněhuláka. Potom sněhulák hezky drží a hezky se tvaruje. Největšího sněhuláka
jsme postavili s taťkou, když mi bylo okolo 7-10 let. To jsme bydleli
ještě v Nové Vsi a sněhulák byl hezky vidět ze silnice. Byl opravdu veliký a
taky největší, co jsme kdy postavili, nikdy jindy už se nám tolik nedařilo. Měl
krásný plechový hrnec na hlavě a nos z mrkve, jak se patří. Prostě sněhulák se
vším všudy.
Teď, kdy už jsme všichni starší, tak jezdíme s kamarádkami bruslit na stadion do Liberce. Jsou tam rozdělené plochy pro menší děti a pro větší. My už chodíme do toho velkého. V bruslení nejsem zas až tak dobrá, na ledě mi to opravdu moc nejde. Proto jezdím jen s kamarádkou, držíme se za ruku, celkem mi to pomáhá. Takhle nějak podobně trávím každý rok zimní sněhové dny.
ChytráŽena.cz