Jednou jsem večer v televizi ve večerních zprávách zahlédla reportáž, jak se
někomu udělalo na ulici zle a omdlel, lidé okolo jen procházeli, až za několik
desítek minut si toho člověka vůbec někdo všiml a zavolal pomoc. Z takové zprávy mne
vždy zamrazí a nemohu pochopit, proč tomu člověku nikdo nepomohl, vždyť něco
podobného se může stát každému z nás.
O několik týdnů později jsem šla k lékaři na preventivní kontrolu. Byl krásný
jarní den, zdravotní středisko je v krásném prostředí, kde na jaře vše kvete a
voní. Těšila jsem se, že si cestou domů koupím něco pěkného na sebe a myslela
jsem na manžela, s kterým jsem byla teprve velice krátký čas vdaná. Bylo mi
krásně. Na vedlejším chodníku šel starší pán s pejskem. Pán se najednou skácel
k zemi, přešla jsem rušnou silnici a spěchala pánovi na pomoc.
Pán ležel na
chodníku, z nosu a úst mu tekla krev a vůbec nereagoval. V tu chvíli jsem
nevěděla, co mám dělat, u nohou mi ležel bezvládný člověk, který potřeboval
pomoc a já u sebe zrovna neměla mobilní telefon, telefonní budka široko daleko
a lidé kolem procházeli a dělali, že nic nevidí. Nemohla jsem tomu uvěřit, to
je snad zlý sen, říkala jsem si, ale bohužel to byla realita. Nedalo mi to a
oslovila jsem procházející paní, zda nemá mobilní telefon a nezavolala by
zdravotní záchranou službu, paní mi odpověděla, ať se nezlobím, ale že pospíchá a
navíc nebude pomáhat nějakému opilci. To mi úplně vyrazilo dech, jak mohla
vědět, že ten pán je opilec? Po chvíli se pán
začal probírat a já mu pomohla sednout si na trávník vedle chodníku. Najednou
mě napadlo, že zdravotní středisko, kde jsem byla u lékaře, není zas tak daleko a
tak jsem pánovi řekla, že doběhnu pro pomoc, vtrhla jsem uřícená do ordinace a
řekla, že nahoře leží pán a má všude krev, zřejmě se mu zamotala hlava a upadl, že nemám mobilní telefon a nikdo z procházejících nepřivolal pomoc. Pan doktor
byl naštěstí tak hodný, že šel se mnou za zraněným pánem a sestřička volala
záchranou službu.
Pan doktor zběžně pána prohlédl, sice netušil, proč se pán skácel k zemi, ale měl ošklivě rozseknutou bradu a všude samou krev. Bylo jasné, že pán potřebuje ošetření v nemocnici. Během malé chvilky na místo dojeli zdravotníci, kteří byli velice hodní a pána se ujali. Pan doktor mi poděkoval, že jsem pro něj doběhla. Když jsem mu říkala, jak si procházející lidé naschvál ničeho nevšimli, nemohl tomu uvěřit. Ani já jsem tomu nemohla uvěřit. Cestou domů jsem si pořád přehrávala tu situaci, kdy jsem viděla lidi okolo, jak jen koukají a nepomohou, nemohla jsem tomu stále uvěřit. Myslela jsem na toho pána, zda vše dopadlo dobře a pán bude v pořádku. Časem jsem na tuto situaci zcela zapomněla. Až po několika letech, kdy jsem šla k lékaři do téhož zdravotního střediska, potkala jsem toho pána na procházce se svým pejskem. Zpočátku jsem ho nepoznala, ale po chvilce ano. Pán vypadal spokojeně, určitě mě nepoznal, ale mě v tu chvíli bylo hrozně dobře, moc krásně mě to zahřálo u srdíčka. Když pán prošel kolem mě, ještě jsem se otočila za ním a nemohla uvěřit té náhodě, že po těch letech skoro ve stejné roční období jsem ho potkala.
Lipsas – čtenářka
ChytráŽena.cz