Milé čtenářky, hlavně ty, které mají stejně jaká já rády zakrslé králíčky či ty, které o jejich pořízení uvažují, chtěla bych se s vámi podělit o svou zkušenost s nimi, i když je zatím „dlouhá“ jen pár měsíců.

Králíčky máme dva – Ňufku a Žofku. Dnes bych vám chtěla poslat první část – a to příběh, jak jsme si pořídili Ňufku a jaké starosti  a radosti nám přinesla.
Nápad pořídit si zakrslého králíčka vlastně nepřišel ani od jednoho z nás, prostě jsme ho viděli a bylo rozhodnuto beze slov.

Doma už jedno zvířátko máme, suchozemskou želvu čtyřprstou, která je však nejspokojenější zalezlá ve svém soukromí pod teplou lampou, když ji nikdo neruší. O pořízení dalšího zvířátka jsme uvažovali až v hodně vzdálené budoucnosti a chtěli jsme spíše pejska. Jenže žijeme v klasickém panelovém bytě (který má sice tři pokoje, ale i tak je místa opravdu málo), takže pejsek byl skutečně jen našim snem – o přestěhování z bytu do domku sice uvažujeme, ale zatím opravdu jen vzdáleně.
A pak jsme jednoho dne vyrazili na větší nákup do obchodního centra, které je od našeho města vzdálené asi 20 km. Složili jsme nákup do auta a rozhodli se ještě projít tamější obchůdky a porozhlédnout se tam. Navštívili jsme i zverimex, kde nás už při vstupu dovnitř upoutal podivně zbarvený králíček. Střídaly se rezavé pruhy s šedo-černýma, králíček vystřelil z jednoho konce skleněné „klece“ do druhého, stoupnul si na zadní, předníma packama se opřel o stěnu a přes sklo se nás snažil očuchávat. Protože dno klece bylo také ze skla, nožičky mu podklouzly a ubohé zvířátko se rozpláclo na zem. Přesto ho to neodradilo, opět se postavilo na zadní a … a opět se rozpláclo.

Mě i manžela nesmírně zaujal. Chvilku jsme na něj jen tak šišlali a ubezpečovali ho, jak je krásný a roztomilý, zvířátko si nás prohlíželo a neustále se k nám snažilo dostat přes sklo, které mu to ale neumožňovalo. Králíčků tam bylo víc, přesto ani jeden nebyl tak aktivní a tak zvědavý jako právě tenhle.

S manželem nám stačil jediný pohled a bylo jasné.
Jenže to není jen tak, pořídit si zvířátko. Nepatříme k tomu typu lidí, kteří si pořídí zvířátko do malé krabice či do klece která je stejně velká jako samotný mazlíček, sem tam mu tam hodí něco k jídlu, misku s vodou a pak už jen všude prohlašuje jak je to zvíře nenáročné, jak nepotřebuje žádný pohyb a po pár letech nadává, že má doma tlustou potvoru.

Bylo tedy jasné, že králíček musí mít dostatečně velikou klec, ideálně tu největší co měli. Pracně jsme vybírali podestýlku, v tom nám nebyla schopná poradit ani paní prodavačka, proto jsme nakonec vzali klasické piliny. Přihodili jsme k tomu nějaké granulky pro králíčky tyčinky na kousání, králíčka jsme pro jistotu nechali zavřít do krabice (kde se chudáček celou cestu domů nehorázně třásl) a vyrazili jsme.
Nejprve jsem se zvířátka bála. Zavřenou krabičku jsem celou dobu držela na klíně a ptala se manžela, jestli mě skutečně nemůže dírkami, které z krabice vedou, pokousat nebo mi jinak ublížit. Manžel se smál a ujišťoval mě, že to teda určitě ne.
A doma se najednou vše začalo točit kolem králíčka. Zjistili jsme, že klec je tak veliká, že se nám nikam nevleze, jediná možnost byla postavit ji na starý stůl, který byl v zadním pokoji (určený pro pozdější miminko, v současnosti využívaný jako skladiště).

Manžel králíčka chvilku pustil, ať se proběhne po bytě a já mezitím připravila klec. Ze staré krabice na boty jsem mu vyřezala domeček, na jednu stranu dala misku s vodou, kousek od ní nakrájela mrkvičku, nějaká semínka a pár granulek. Aby toho králíček neměl „málo“, vsunula jsem mu tam ještě několik lístků od kedlubny.
Teď jen tam ubytovat zvířátko, ale… ale ono se nemínilo nechat chytit. Běhalo vyplašeně po bytě, schovávalo se do rohů, zalézalo pod stůl. Nechtěli jsme mu nijak ublížit, proto jsme se jej nejprve snažili nalákat na nějaké dobroty, ale králíček nereagoval. Přišlo na řadu přemlouvání, mířili jsme k němu opatrným krokem, ale králíček vždy vystartoval a převezl nás.

Nakonec i on udělal chybu a polapit se nechal. A tak se pomalu začal zabydlovat ve svém novém domově.

Hned druhý den jsem si pořídila knížku o králících, kterou jsem přelouskala jedním dechem. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se Ňufka, jak jsme samičku pojmenovali, nechala ochočit. Během tří dnů z ní byl velice přítulný a mazlivý králíček, který neustále něco zkoumal, k něčemu ňufal a stále toužil objevovat nové a nové věci. Byl maličký, přesto se naučil skákat na křeslo, na pohovku, dokázal si říct o dobrotku, když měl na něco chuť, často si chodil pro pohlazení.
Ven jsme ho pouštěli asi 3x denně. Já v té době byla doma a neměla žádné povinnosti, takže králíček po většinu času pobíhal po obýváku a zkoumal a zkoumal.
Jediný problém byly bobky, které sice rozséval jen na jedno místo, tím místem však byla naše pohovka. V knížce psali, že králíka lze snadno naučit na jedno místo v kleci, kam pak bude chodit po celý život a nebude špinit ani výstelku klece, ani výběh. Omyl. Náš králíček vesele bobkoval nejen v kleci, ale bohužel i na pohovce. Nejprve nám to přišlo veselé, po pár týdnech, kdy se nám podařilo vysát jednu nadílku, jen proto, aby vzápětí přibyla další, už to tak vtipné nebylo. Nepomohlo nic, ani králičí WC které jsme na pohovku umístili. S tímto jsme se ale smířili, respektovali jsme, že když má klec v jiné místnosti, nemá se kam vracet, tudíž si vybral toaletu někde jinde.

Když jsme ho měli doma už něco přes měsíc, rozhodli jsme se, že je na čase jej naočkovat proti králičím nemocem a jelikož venku už bylo krásně teplo, mohli bychom ho občas i venčit, ať si užije sluníčka a čerstvé travičky.

Hned druhý den po očkování jsme tedy zamířili s králíčkem na vodítku za město do přírody. Ňufka byla podivně zmatená. Dlouhou dobu se neodvažovala udělat ani krok a když se konečně osmělila, krátké vodítko ji zatahalo a ona se opět vyděsila natolik, že raději zůstala stát. Tedy, to jsme s alespoň mysleli, proto jsme se rozhodli, že zkusíme co králíček udělá, když jej necháme volně, bez vodítka. Nejprve jsme provázek položili na zem a čekali, jestli přijde změna. Přišla, obrovská. Ňufka se ohlédla a zjistila, že už ji nedržíme. A v ten okamžik jsme zjistili, jak rychlý králík může být. Vyrazila obrovskou rychlostí kupředu, vodítko za ní jen vlálo. První se vzpamatoval manžel, který jako docela rychlý běžec vyrazil za zvířátkem. Volali jsme na ni, vždyť to byl tak poslušný králíček, který pokaždé na zavolání přiběhl. Ale tentokrát nic, králíček pelášil za svobodou, manžel za králíčkem a já někde v dálce za nimi. Slzy se mi draly do očí a už jsem viděla celou situaci ztracenou.

A pak Ňufka udělala chybu, stočila směr a zaběhla do křoví. Vzápětí za mnou manžel volal: Mám ji! a já skutečně zpozorovala, že v ruce drží vodítko…jenže bez králíka!
Vysmekla se! Úlevu vystřídal další pocit zoufalství a opět jsem viděla všechno černě. Králík byl ukrytý někde hluboko v šípkovém keři, který byl tak velký, že by se pod něj natáhli i čtyři lidi. Králíček mohl vyrazit kterýmkoli směrem a už bychom ho nikdy neviděli. Naštěstí se mu to nepodařilo, manžel se záhadným způsobem pod keř nasoukal a zvířátko vylovil. Králíček se třepal víc než já. Ale byl v bezpečí před dravci, před vozidly či před jinými zvířaty, kterých bylo v okolí spousta a kteří by si na něm jistě rádi smsli.

Domů jsme si jej odnášeli s obrovským pocitem úlevy. Stačilo tak málo a králíček by byl bůh ví kde.


Čtěte také pokračování:
My a zakrslí králíčci – 2. část – Žofka