Nález

  Je to víc než rok, co jsem šla se svým psem na procházku. Bylo léto, sluníčko svítilo a já jsem měla báječnou náladu. Rozhodla jsem se udělat si vycházku do vzdáleného parku. Už jsem se viděla, jak si sedím pěkně na lavičce, nastavuji tvář sluníčku a je mi dobře. Najednou mě pes táhne do trávy a já ho následuji.

Po pár krocích zahlédnu v trávě stříbrnou krabičku. Zvednu ji a vidím, že to je mobilní telefon. Krásný mobilní telefon! S foťákem, dotekovým displejem atd. Takový, jaký si můj syn vždy přál. Rozhlédnu se, nikde nikdo, telefon proto strčím do kapsy. Co s ním udělám? Normálně bych ho zanesla na policii, ať se postarají o jeho návrat k původnímu majiteli. Od doby, co má mamka našla doma svou sestřenici mrtvou a zavolala policii, jsem ale v policii ztratila důvěru. Tehdy přijel lékař a musel ošetřit i mou mamku. Byla v šoku a museli jí dát injekci. Hned na to policie zajistila byt.

Mamčina sestřenice se chystala koupit si auto a doma měla v hotovosti 250 000 Kč. Tuto částku policie zajistila, stala se součástí dědictví. Mamka, ochromená zažitým šokem ze ztráty příbuzné, musela podepsat protokol o převzetí částky. Třesoucí se rukou se podepsala. A protože byla jedinou dědičkou, vše včetně bytu zdědila ona. Problém byl v tom, že policista do protokolu napsal o dvě nuly méně, tudíž 2 500 Kč. Tuto částku pak má mamka zdědila. Přestože podala stížnost atd., nic nevyřešila. Zůstalo to jako tvrzení proti tvrzení. Páni policisté si tak ke svému platu přišli ještě k pěkné částce 247 500 Kč. Od té doby policii nevěřím! A tak jsem, s mobilem v kapse a psem na vodítku, pokračovala směr park. Že bych zavolala někomu z kontaktů? Chvilku mě napadalo, že bych si telefon i nechala. Kdy já se na takový zmůžu? Nikdy! Ale svědomí je svědomí… Celá jsem se třásla, a to jsem měla mobil v kapse necelou hodinu. Připadala jsem si jako zlodějka. Ne, nikdy si nedovolím nechat něco, na co jsem si osobně nevydělala! Tak co s ním? Začínala jsem litovat toho, že jsem ten telefon vůbec našla. Měla jsem ho tam nechat. Ale telefon ležel v mé kapse…

     V parku jsem si sedla na lavičku, vystavila tvář slunci, Beník běhal po louce. Ale necítila jsem se dobře. Pořád jsem myslela na telefon v mé kapse. Když tu náhle telefon zazvonil. Rozhlédla jsem se, jako bych měla být přistižena při trestném činu. Pak teprve jsem telefon vytáhla z kapsy a přijala hovor, který byl ohlášen jako „máma“. Z telefonu se chvilku ozývalo jen chrčení. Pak teprve jsem zaslechla zmatený hlas zjevně starší paní: „Marcelko, pomoz.“ A pak nic. A znovu: „Marci, pomoz mi, není mi dobře.“ Pak telefon oněměl úplně. Co teď? Hlas zněl hodně naléhavě. Co když se paní něco stalo? A kdo je Marcela? A tak jsem zkusila volat na číslo. Telefon byl už nedostupný. Co mám udělat? Mám někomu zavolat? Co když paní potřebuje skutečně naléhavou pomoc? A co když zbytečně zmatkuji a staré paní se jen stýská, nebo se jí třeba jen zaběhla kočka? Zkoušela jsem znovu a znovu volat číslo, ale bez úspěchu. Odpolední siesty byl konec. Nemohla jsem jen tak sedět v parku, musím něco dělat. Já snad fakt půjdu na policii! Cestou z parku jsem míjela nemocnici. Nevím, co mě to napadlo, ale zašla jsem na vrátnici a tam se paní svěřila s obsahem podivného hovoru. Snad pošlou sanitku a zjistí, jestli stará paní není v nebezpečí života… Paní vrátná mě s klidem poslala domů. „Telefon doneste na policii, nebo si ho nechte.“ Poradila mi. „Ukažte…“ Natáhla po telefonu ruku. „Ten je krásný. Pokud chcete, dám vám 1 000 Kč, ten by se vnukovi líbil.“ Rychle jsem ruku i s telefonem stáhla zpět. Tak to je rada. Vůbec tu paní nezajímal osud stařenky, ale nalezený telefon. Vracela jsem se k domovu. Byla jsem přesvědčená o tom, že zajdu na policii. Doma mě ale napadlo něco jiného. Začala jsem prohledávat seznam a zkoušela volat na některé kontakty. Konečně na jménu Maruška někdo hovor přijal. Od paní jsem se dozvěděla, že telefon patří její kamarádce Daně, která je právě na dovolené na Krétě. Ale co její maminka? „Ta bydlí ...“ Následovalo jméno sousedního města. Maruška dokonce znala i adresu a jméno Daniny maminky. „Je nějaká nemocná, myslím, že Dana říkala, že má roztroušenou sklerózu. Musí se o ni starat, jen teď si dovolila na týden odjet. Váhala, jestli ji má nechat doma samotnou…“ Řekla mi paní Maruška. „Udělám si výlet!“ Rozhodla jsem se rychle. A jela jsem do sousedního města.

     V autobuse jsem si říkala, že jsem pitomá. Jestli by se někdo takto staral o mě! Ale co když paní krvácí a umírá někde v koutě na zemi? Neměla bych přece jenom volat policii? Ne, nesmím zmatkovat.

     Našla jsem adresu, kterou mi nadiktovala Maruška. Už jsem stála u dveří staré paní a zvonila na zvonek. Byl to starý činžovní dům, ještě s pavlačemi. Vše tu bylo staré, opotřebované, jako z filmu pro pamětníky. A já tam tak stála a připadala jsem si jako samaritán, který jde zachránit celý svět. Jenže nikdo neotvíral. Okna vedla na pavlač a jedno bylo otevřené, jak se v bytě větralo. Co mě to jen napadlo? Okno bylo nízko, a tak jsem vsunula do bytu nohu, pak druhou a stála v cizím pokoji. „Haló!“, křičím. „Haló, je tu někdo?“ Opakuji. Pak slyším tenký hlas. V koupelně jsem našla starou paní. Seděla, napůl ležela vedle staré oprýskané vany. Vytřeštila na mě oči. „Já jsem vám přišla pomoct. Našla jsem telefon vaší dcery.“ Vysvětluji jí. Vypadala, že jí nic není, žádná krev, bezvědomí, nic.

Paní měla jen zlomenou nohu, jak spadla na kachličkách. Nedokázala se se svou nemocí a ve vysokém věku vysoukat z koupelny. A tak jsem zavolala pohotovost a pomohla paní alespoň do pokoje.

Úraz byl nakonec dost těžký: Paní si zlomila nohu v krčku a v jejím věku to nebyla maličkost. Vrátila jsem paní telefon její dcery a jak jsem se tak dívala do její vrásčité tváře, slíbila jsem jí, že ji v nemocnici navštívím.

     Ani nevím, proč jsem tam pak jela. Telefon jsem vrátila, paní jsem pomohla, tak co. Bylo mi jí ale líto. Bude tam sama ležet v nemocničním pokoji… Koupila jsem dva pomeranče, nějaké jablko a čokoládu, kterou mívala ráda moje babička a rozjela se do nemocnice. Paní jsem zastihla na pokoji, ale ne samotnou. Vedle její postele na židli seděla tak o dvacet let mladší žena. Když jsem vešla do pokoje a slušně pozdravila, stará paní se rozzářila: „To je ona!“ Prstem ukazovala směrem ke mně. Žena na židličce vstala, podala mi ruku a pozdravila. Pak mi mockrát děkovala za to, že jsem její mamince přišla na pomoc. „To by málokdo udělal, vrátit nový telefon a ještě přijet na pomoc cizímu člověku.“ „Víte, já bych si ten telefon nemohla nechat. Tížilo by mě svědomí. A jsem moc ráda, že jsem sem jela a mohla pomoct vaší mamince.“ Soukala jsem ze sebe při vzpomínce na svého dědu. Je to několik let, byla zima a on žil sám v baráčku. Chtěl si zatopit a měl ucpaný komín. Začal se dusit, stihl ještě vyrazit okno, ale neměl už sílu dostat se z domu. Kdyby mu někdo tehdy pomohl, ještě by možná žil. A kdo ví, co by se stalo s paní, kdybych nepřijela. Neměla moc sil křičet a za pár dní… Skutečně trpěla navíc roztroušenou sklerózou. Ještě, že jsem nevěřila policii a rozjela se k paní sama. Vím, jak by telefon asi skončil. Maximum, co by policie udělala, by bylo najít majitelku. Ta byla na dovolené, tak by jí telefon odevzdali, až by se vrátila. Těžko by někdo paní pomohl…

     Ale ani paní Dana, v dost vysokém postavení, na mě nezapomněla. Mému synovi brzy přivezla nový telefon. Nebyl sice dotekový, ale měl foťák a synovi vyhovoval až do doby, kdy mu ho někdo ukradl. 

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10