Ztráty a nálezy

Myslím, že k doplňkům odívání patří vhodné šperky či přímo klenoty. Těmi naše rodina nikdy příliš neoplývala, ale jsou s nimi spojeny různé historky. Moje maminka coby pětiletý sirotek vyrůstající u tetičky byla přesvědčena procházejícím tulákem, /dnes bychom asi řekli bezdomovcem /  když si hrála na dvorku, že má pokažené náušničky a on jí je opraví. Opravil beze zbytku. Byly to tehdy oblíbené zlaté náušničky s modrými kamínky, tzv. pomněnky.

My s bratrem jsme hrdě nosili jako dospívající děti stříbrné řetízky. Maminka mně koupila madonku a bratrovi housličky. Kam můj přívěsek zmizel, netuším, ale nosila jsem ho hodně dlouho. Bratrovy housličky zmizely v odtoku vany, když se koupal a řetízek se otevřel.


Na Vánoce jsem se před lety moc těšila, protože manželův známý slíbil, že mu pro mě  doveze z Itálie, kde žila jeho sestra, zlatý řetízek. Nosily se tehdy takové hrubší. Dárky byly rozdány, ale řetízek nikde. Tu můj muž vyběhl z pokoje a ihned se vrátil. Krabičku s řetízkem nosil už několik dní v zimním kabátě. Řetízek je moc pěkný a ráda ho nosím.

Na jedny z narozenin jsem dostala před třemi lety hezkou mini soupravu z bílého zlata s kameny, prsten a náušnice s tzv. francouzským zapínáním. Při jejich nošení se může stát, že zavadíte-li třeba límcem nebo čepicí o zavírání, mohou se otevřít.

Pracovali jsme v létě na chalupě, kterou si pronajala dcera, pomáhali celý den. Byla jsem i v lese, u potoka, vysávalo se apod.
Doma jsem zjistila, že nemám jednu náušnici. Když jsme asi za týden přijeli zase na chalupu, obula jsem si gumové holínky a chodila stále dokolečka po louce, trávě, kolem potoka. Taky jsem vykuchala vysavač. Všichni se mohli uplácat škodolibým smíchem a ťukali si na čelo. Navíc mně oprávněně vyčinili, že nosit tzv. kostelové či divadelní náušnice na větrání peřin v chalupě je pěkná hloupost.
S náušnicí jsem se nadobro rozloučila a přemýšlela, že z té druhé si dám zhotovit aspoň přívěsek.
Ale někdo nebo něco se nade mnou smilovalo. Asi za šest týdnů jsme na chalupě popíjeli pod borovicí kafe a můj muž odložil prázdný hrneček do trávy, protože stoleček je maličký a zbytečně by hrnek zabíral místo. Když jsem uklízela nádobí, vedle hrnečku se v trávě zaleskl kamínek mé oplakané náušnice. Tak jsou zase obě pohromadě a na chalupu si je neberu. Mezi borovicí a dalším stromem je natažená šňůra a asi při horlivém větrání se mně podařilo náušnici otevřít a tehdy ztratit.

Kdysi jsem někým nebo něčím shůry byla odměněna královsky. Mé kamarádce zemřela náhle její nejbližší přítelkyně. Byla to hrůza. Protože byly obě přihlášeny na zájezd do Francie, ráda jsem zemřelou kolegyni zastoupila. Taky bylo třeba, aby se kamarádka alespoň maličko rozptýlila. Při odjezdu z Nice jsem si hledala na pláži kamínky a našla jakýsi kovový kroužek. Na první pohled nebylo vůbec poznat, že je to prsten. Je z masivního zlata a trošku poškrábaný od nárazů vody a kamení, ale po vyčištění nabyl téměř původní podoby. Nevím, jak je starý a komu patřil, ale vždy mně bude připomínat Evinu předčasnou smrt.

A ještě kratičce o jednom šperku, který má taky zajímavou rodinnou historii.
Když byla maminka u tetičky ve Vídni, dostala ke 14. narozeninám zlatý řetízek s nádherným přívěskem ve tvaru čtyřlístku pro štěstí. Uprostřed měl červený rubínek a lístečky měly zelenkavý nádech. Řetízek jsme milovaly a po maminčině smrti jsme ho s dcerou nosily až do úplného unošení, kdy se jemná konstrukce upevnění rozpadla. Jsou to jen malé historky o malých, ale milých doplňcích.