A mohli jsme vyrazit. Na plese byla super atmosféra, obdivovala jsem zdejší tanečníky, všem to šlo skvěle. My jsme s manželem už dlouho nikde netančili, takže jsme raději sledovali cvrkot pěkně pohodlně od stolu, kde jsme popíjeli vínečko. Švagrová se švagrem nádherně kroužili parketem, no mohli jsme na nich oči nechat. Skončilo kolečko a když začínalo druhé, zvedl se náhle švára, drapnul mě za ruku a povídá : "Tak a jsi na řadě, holubičko." " Ježiš, neblázni, já to neumím," bránila jsem se, ale marně. Už mě táhnul na parket. "Tak jo, to zvládnu," dodávala jsem si v duchu odvahu. Začal valčík a švagr se mnou ladně plul po parketu.
To se mi líbilo a myslím, že ani ostuda nebyla. Druhá písnička byla polka a to už teda bylo horší. Zdálo se mi, že moje kramflíčky mě vůbec neposlouchají, švagr se mnou točil jak blázen, jednu chvíli mi proletělo hlavou, že teď kdyby mě pustil, skončím až ve vedlejší vesnici. Ale byl moc dobrý tanečník a nepustil mě, naštěstí. Polka skončila, oddechla jsem si a v duchu se radovala, že jsem to ustála. To jsem ovšem ještě nevěděla, co mě čeká. Z pódia se začaly ozývat první tóny čardáše a mně pomalu ztuhl úsměv na rtech. Hlavou mi blesklo " Tak to je můj konec". V rohu parketu jsem ze sebe bleskově zkopla boty a vzápětí už se mi okolní svět slil v jednu velkou barevnou čmouhu. Chvílemi jsem měla dojem, že se snad ani nohama nedotýkám země. No, bylo to maso! Ale přežila jsem. Hudba utichla a já, zavěšená do švagra (teda spíš jsem na něm křečovitě visela), se snažila zpět zaostřit a pomalu se rozkoukávat po mých zkopnutých střevíčkách. Ale nikde jsem je neviděla. Parket se vyprázdnil, ale bohužel, boty nikde. Vydali jsme se tedy k našemu stolu bez bot. No, musel to být pohled, když jsem zavěšená za švagra cupitala přes celý parket v silonkách. "Miláčku, já nemám boty," fňukla jsem u stolu směrem k manželovi. "Jak - nemáš boty?" "No já nevím, nemám. Ztratily se!" " Ztratily? Při tanci?" nechápal manžel.
Tak jsem mu situaci vysvětlila a začali jsme hledat všichni. Asi dvacet lidí hledalo moje boty, ale marně. Prostě střevíce zmizely. Už jsem se viděla, jak cupitám bosky, v noci, z plesu ve sněhu, když v tom přiletěl ke stolu rozesmátý švagr a volá: "Holka, našel jsem ti boty, máš je v TOMBOLE!" Všichni jsme vybuchli smíchy a vydali se pro moje ztracené střevíčky. Ale ouha! Místní ochranka tomboly nechtěla moje krásné botečky vydat. "Kdepak, to by mohl říct každej, že je to jeho.
Jednou jsou v tombole, takže bohužel. Jediná možnost - výměna za jinou cenu do tomboly," stáli si na svém a potutelně se usmívali. "To vyřešíme," houkl švára a rozběhl se domů. Za chvíli byl nazpátek a moje botečky vykoupil za litr slivovice. To bylo radosti! V tombole přibyla 101. cena, která byla určena pro nejlepšího tanečníka a bude vyhlášena po půlnoci. A jak to všechno nakonec dopadlo?
Cenu za nejlepšího tanečníka vyhrál švagr, takže si slivovičku odnesl hezky zpátky domů, do sklípku.
Zdroj foto: Baťa
roryska – čtenářka
ChytráŽena.cz
roryska – čtenářka
ChytráŽena.cz