Po příchodu jsem se po cestě zastavila v ložnici u okna a chvíli jsem koukala na zahradu. Koukala jsem na pískoviště a zdálo se mi, že je ho jen jedna půlka, v které je písek. Říkala jsem si, že se mi to jen zdá, že je tma, ale pískoviště je svítivě zelené a tak vrchní díl by byl určitě stejně dobře vidět jako ten spodní. Ještě chvíli jsem koukala a pak přes můj strach ze tmy jsem se šla na zahradu podívat. Už když jsem přišla na zahradu, viděla jsem, že horní půlka pískoviště chybí a co víc, na zahradě nebyla ani klouzačka. V tu chvíli mi bylo opravdu do breku.
Říkala jsem si, kdo by nám to mohl ukrást, vždyť máme celkem vysoké ploty a pískoviště s klouzačkou bylo na místě, které není odnikud z ulice vidět, a navíc by určitě štěkal pes. Prošla jsem celou zahradu, ale pískoviště i klouzačka byly pryč. Šla jsem se podívat i na ulici, říkala jsem si, že zloděj to třeba nechtěl táhnout a někde to nechal, ale nikde nic, po klouzačce i pískovišti se slehla zem. S pláčem na krajíčku jsem se vrátila domů. Manžel spal a tak jsem ho nechtěla budit, říkala jsem si, že mu to povím ráno.
Ráno, když jsme se vzbudili, manžel se už chystal do práce. Po příchodu do kuchyně mu říkám, jestli si něčeho nevšiml a on že ne. Tak mu říkám, ať se podívá na zahradu a on zase nic, říkám, že nám ukradli pískoviště i klouzačku. Manžel se začal smát a řekl, že večer byl vítr a měl strach, aby to neodfoukl a někde se to třeba nerozbilo, tak to schoval do dílny. V tu chvíli se mi ulevilo a byla jsem opravdu šťastná. Když jsem mu říkala, jak jsem v noci běhala v noční košili po zahradě a šla dokonce i na ulici, tak se smál. To už jsem se smála i já, protože jsem byla opravdu ráda, že to takhle dopadlo.
Lipsas – čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz