Ztracený Vítek

Můj kamarád Martin, starý mládenec, jak se říká, žil roky sám ve vesnickém domku. Děti neměl a neměl s nimi žádné zkušenosti. V otázce dětí byl hodně neohrabaný. Jako muži mu to ale nevadilo. Jediným dítětem v rodině byl jeho čtyřletý synovec Vítek, syn jeho bratra. Toho ale Martin nikdy nehlídal a ani s ním vlastně nebyl nikdy sám, bratr se švagrovou mu ho „pro jistotu“ nesvěřovali. A tak fungovali jen hlídací babička a hlídací děda.

     Když ale byli děda s babičkou v lázních a Martinova švagrová v nemocnici, musel Martinův bratr odjet nečekaně na celý den pracovně mimo město. Co ale s Vítkem? S sebou ho vzít nemohl, Vítkova maminka právě podstoupila náročnou operaci a nemohla být z nemocnice propuštěná, děda s babičkou se také nemohli z lázní vrátit. Došlo na Martina. Je to přeci Vítkův strýček? Tak proč by si neporadil?

     Mirek, Martinův bratr, nabalil Vítkovi tašku s nezbytnými proprietami a syna odvezl k bratrovi. „Do večera to zvládneš,“ konejšil víc sebe, než bratra. „Hlavně ho hlídej, je to divoch, ať nikam nespadne.“ Rozloučil se a odjel.

     Byl podzim a Martin se vypravil s Vítkem na zahrádku sbírat ořechy. Vítek nadšeně sbíral oříšky do košíku, běhal v trávě a skotačil. Po práci se i se strejdou najedli a Martin se rozhodl, že ořechy dá ještě to odpoledne sušit na střechu domku, která je nahřátá a ještě se na ní drží teplo. Dělal to tak rok co rok. Vytáhl žebřík a zahleděl se na synovce. Kam s ním? Má ho hlídat, aby někam nespadl. Vítek, sotva zahlédl žebřík, zajásal: „Strejdo, můžu s tebou na střechu?“ Má ho nechat samotného na zahradě, nebo vzít s sebou nahoru? Nakonec se rozhodl, že na střeše bude mít dítě na očích a vzal Vítka s sebou. Vysypali ořechy a klučina si z nich spokojeně skládal obrazce. V tu chvíli zazvonil u branky Martinův soused. Martin slezl dolů a vyřídil se sousedem, co potřeboval. Poté uklidil žebřík zpět do kůlny a šel nakoupit.
     Když se vracel s nákupem domů, zazvonil telefon. Bratr! Do Martina jako když uhodí hrom. Náhle si uvědomil, že nemá Vítka. To už se ale na Vítka ptal i jeho bratr. „No, sbírali jsme oříšky. Ne, nemůžeš s ním mluvit. Najedl se a byl tak unavený, že usnul,“ lhal o překot. „Jistě, že ti zavoláme, až se vzbudí,“ slíbil ještě, zavěsil a utíkal domů. Vrazil do domku, ale Vítek tam nebyl. Kde ho nechal? Sbírali přeci ořechy a… Sakra, pak je nesli na střechu…
Když lezl za Vítkem na střechu, trnul hrůzou. Co když malý spadl a leží zraněný za domem?
Vítek ale seděl uprostřed střechy a pečlivě hlídal hrst ořechů.
„Strejdo, nebudeš se zlobit? Já si dělal z oříšků obrázky, ty se mi ale začaly kutálet. Spadly dolů. Ale tyto jsem zachránil!“, ukázal na svůj poklad. „To víš, že nebudu, hlavně, že ses neskutálel ty sám,“ konstatoval Martin s ulehčením.
„Ale mamince a tátovi to raději říkat nebudeme, viď,“ jistil se pro jistotu.

     Tak možná až z tohoto příběhu se Vítkovi rodiče dozví, jak strýček hlídal svého malého synovce.