Na začátek budu citovat sama sebe, abyste věděli, o čem je řeč:
Co myslíte, že by se stalo, kdyby byly naše děti od malička
učené tomu, že je normální, aby manželství sdílelo více lidí než dva (tenhle
skvělý nápad není z mojí hlavy, moc rád si s ním pohrává R. A.
Heinlein ve svých knihách, líbí se mu také myšlenka manželství na zkoušku a
jiné "podivnosti", které jsou v jeho knihách podávané, jako
naprostá samozřejmost ;) ).
Představte si, že byste jako malí četli pohádky o tom, jak dva princové zachránili společnými silami princeznu a oba ji dostali za ženu a aby jim nebylo smutno do manželství s nimi vstoupili i tři princezniny dvorní dámy a žili šťastně až do smrti, jako jedna velká rodina. Myslíte, že by vám bylo zatěžko pojmout do svého srdce více partnerů? Myslíte si, že by se vám líbilo mít za sebe náhradu, když by vás rozbolela hlava (na co hned myslíte i nádobí se s bolavou hlavou myje špatně :D). A co kdyby to pro vás byla od malička samozřejmost?
Vzhledem k tomu, že je Heinlein jedním z mých nejoblíbenějších autorů není divu, že jsem se nad jeho nápady párkrát zamyslela. Řekněte mi prosím někdo, že naše morálka je výsledkem vývoje naší společnosti, že jsme k ní dospěli společně na základě toho, co nám nejvíce vyhovuje. Že to není jen výmysl jednoho chytráka (případně malé skupiny chytráků), který se rozhodl, že zkusí, na co všechno mu lidé naletí …
Opravdu jsme tvorové od přírody tak žárliví, že bychom nedokázali být šťastní ve „vícehlavém“ svazku nebo je žárlivost něco, co se učíme od dětství. Učíme se považovat lidi za „své“ a nejsme ochotni se o ně dělit. Ve skutečnosti si to nemyslím. Podívejte se na sourozence a to, jak bojují o pozornost rodičů. Každý by chtěl mít rodiče jen pro sebe. Je to pro děti naprosto přirozené, ačkoli mezi ně rodiče svou pozornost dělí a snaží se je odnaučit vzájemné žárlivosti. Navíc je obvykle téměř nemožné shodnout se ve dvou, jak by asi mohlo fungovat rovnocenné partnerství více lidí? Nejspíš dost těžko.
A teď si představte naprosto sterilní společnost nezatíženou žádnými morálními pravidly. Například (naprosto hypoteticky) velkou skupinu dětí vyrůstajících na ostrově, nedotčené morálkou okolního světa (vždycky si vzpomenu na film Modrá Laguna, ale nemyslím to až tak striktně, mohl by se o ně starat někdo, kdo by je ale nevychovával, neříkal jim, co je správné a co špatné). Dejme tomu, že by tyto děti měly základní vědomosti o vesmíru, Zemi, fyzice apod., takže by neměly stejné podmínky, jako naše společnost „na začátku“. Považovaly by vraždu za normální věc? Násilí? Našly by si mezi sebou vůdce? Nebo by se vlády ujal někdo násilím? Domlouvaly by se na všem společně? Párovaly by se nebo by dělaly společně všechno? Hledaly by něco, v co by mohli věřit? Boha? Považovaly by konzum za něco špatného? Určitě byste vymysleli ještě spoustu dalších otázek.
Často si vůbec neuvědomujeme, že morální pravidla nejsou v jednotlivých společnostech zdaleka stejná. Velmi záleží na tom, jakým náboženstvím je společnost ovlivněná … Ne, já se nemíním učit jiným morálním zásadám. Nejspíš to v dospělosti už ani nejde a je asi normální, že naši morálku považuji za tu jedinou správnou, zatímco přístup například muslimů se mi dvakrát nezamlouvá. Jediné co mě, trochu zaráží je to, jak je morálka člověka úzce spjata s náboženstvím i když je člověk ateista. Samozřejmě existují i další vlivy, které mají na morálku vliv. U jednotlivců se jedná především o vzor v okolí, ale jak je to s jednotlivými společnostmi (například s národem)? Napadají vás nějaké další okolnosti, které mají na toto vliv?
Autor:KatyRZ