Nejkrásnější dárek

Lidé mívají různé představy o obdarovávání. Někteří mají pocit, že dar musí být hmotného rázu a nedokáží si vážit maličkostí nebo třeba toho, že jim někdo projevil svou lásku.

Skoro celý svůj dospělý život se pohybuji mezi různě zdravotně postiženými. Znám jejich trápení i radosti, protože za mnou chodí pro radu, popovídat si, protože málokdo má na ně čas. Mnozí zdraví lidé třeba ani neumí s osobami trpící mentální či psychickou poruchou jednat. Všichni takto handicapovaní jsou neobyčejně vnímaví a dobře vědí, kdo je má rád, rozpoznají faleš a takový člověk u nich nemá šanci.

Nebudu se rozepisovat o všech případech, protože každý je úplně jiný. Ostatně byla by to nuda, kdyby byli všichni jako přes kopírák.

Měli jsme klienta, který nebyl handicapovaný natolik, že by šel jednoduše zaškatulkovat. Pokud by žil v normální rodině, ve které by měl zajištěnu patřičnou péči a lásku, mohl se jeho život vyvíjet docela jinak. A možná bych ho nikdy nepoznala.

Jmenuje se František a známe se tolik let, že mu občas z legrace říkám „ty můj adoptivní kluku“. Občas mu v dobrém vyhubuji, pokud vyvede nějakou hloupost. Vůbec se nezlobí, jen se někdy udiveně kouká, proč jsem na něj taková…

Milý Franta hodně doplatil na to, že se narodil ještě za minulého režimu. Žil v rodině, on si to nepamatuje, ale později mi vyprávěla ředitelka pomocné školy, že byla přítomna při jeho odebírání do ústavní péče. Říkala mi, že něco tak strašného za svůj život nezažila a to ve své profesi přišla do styku s různými případy.

Franta se nehodil do žádného dětského domova a tak bohužel skončil ve škole, kam docházely úplně nevzdělatelné děti. Bylo to z toho důvodu, že při škole byl celoroční stacionář, tak měl kde bydlet. Stal se miláčkem všech zaměstnanců a všichni kantoři se s ním chlubili, co z něj dokázali vychovat. Vyřídili mu výjimku a mohl tam zůstat po dovršení plnoletosti jako pomocný asistent, jenže plat měl velmi symbolický a ani s částečným důchodem si nemohl pokrýt životní náklady.

Když se otvíralo naše zařízení, byl u nás Franta zaměstnán na plný úvazek jako pomocník terapeuta. Mohu potvrdit, že uměl zastat svoji práci často lépe než jeho nadřízený, s klienty měl trpělivost a dokázal s nimi takové pokroky, že nad tím žasli i odborníci.

Bohužel si musel František hledat ubytování, ve škole již nemohl zůstat. Přes všechnu snahu se nepodařilo sehnat nic lepšího než ústavní zařízení, kde byli většinou lidi, které tam jejich rodiny odložily. I zde, přestože to bylo dotované zařízení, musel Franta platit takovou sumu, že neměl šanci si naspořit, aby se mohl nějak osamostatnit.

Také personál tohoto ústavu se k němu nechoval správně. Pracovníci byli zvyklí, že tam mají svěřence bez vlastního názoru a nedokázali skousnout, že on má k různým věcem výhrady, nemůže si zajít na diskotéku, jednali s ním jako s malým dítětem. Později byl ze zařízení vyloučen ze zcela banálních důvodů.

Nastal další problém. Nakonec jsme se spojili s ředitelkou jeho bývalé školy a díky velké ochotě primátora se podařilo zajistit mu garsonku, která patřila městu, takže se dalo bydlení utáhnout.

Jednou za mnou přišel Frantík na radu, že by si mohl dálkově dodělat zvláštní školu. Nic takového jsem dříve neslyšela. Při jeho písemném projevu jsem pochybovala, zda je schopen to zvládnout. Tady hodně pomohla jeho bývalá učitelka, která se s ním učila. To bylo slávy, když nám do práce donesl ukázat vysvědčení. Pak jsme se museli pracovně rozloučit, protože nastoupil do učiliště na pomocného kuchaře.

Stejně nebylo týdne, aby se alespoň dvakrát za mnou a svými kamarády nezastavil. Frantu měl každý rád, tedy kromě ředitele, ten nesnesl, že mu Franta občas vykládal, co všechno se dělá špatně.

Po vyučení Františka nikdo nechtěl zaměstnat. Nikoho nezajímalo, že je velmi slušný a pracovitý. Stačilo vidět, že je trochu snědý a bylo po debatě. Až po všelijakých telefonátech a chození po firmách našel odvahu pán, který vlastní restauraci a velkou vyvařovnu. A tak Franta konečně pracuje v kuchyni, je velmi spokojený a jeho nadřízený nelituje, že mu dal příležitost.

Blížily se moje padesátiny, s nikým jsem o tom nemluvila, jen jsem si říkala, že všechny zaskočím a dala jsem si udělat obložené mísy, napekla koláčky. Na konci pracovní doby jsem vše připravila do jídelny a pak všechny pozvala.

Všichni byli zaskočeni, tedy vedoucí personál, neměli ani kytku a cítili se zřejmě hloupě. Najednou se objevil Franta a přinesl vlastnoručně upečený dort, všichni klienti povstali a František spustil: „Pro nejhodnější ženu mého života jsem dnes přišel přát a za všechny vám poděkovat a říci, že vám všichni děkujeme a máme vás všichni moc rádi!“ Každý klient vytáhl nějaký dáreček, který mu rodiče doma buď koupili, nebo pomohli vyrobit. Seděli jsme dlouho do večera a bylo nám spolu dobře.

Byla jsem velmi dojata a nikdy na ten nejkrásnější dárek nezapomenu!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete