Nemilovaná

     „Je jiný, je jiný, je jiný…“ říkala si Jarka v duchu. Dobře viděla, s jakým strachem ji Vláďa pozoruje, když opouští sál. Minulý týden tu na diskotéce málem znásilnili holku, když šla na záchod. Odtáhli ji stranou a nebýt její kamarádky, neubránila by se. A teď ji Vláďa nerad pouštěl z očí. Měl strach, o ni, o Jarku!

     Následující dny jako by psal přímo pohádkář. Viděli se každý den, jen co se oba vrátili z práce a honem, honem zhltli pár soust. Už aby byli spolu, už aby se objímali, líbali a brzy také milovali. Usínali spolu v objetí, buď u ní v malém podkrovním bytě, nebo ve Vláďově 2+kk s balkónem. Ráno se probouzeli a jejich horká těla se k sobě nenasytně tiskla, aby se vzápětí odloučila. Šli do práce, on na šachtu, ona na střední školu, kde učila. Na pohled nesourodý pár, on dříč, ona intelektuál. On vlnité vlasy nedbale rozcuchané, rifle, tričko a potrhané tenisky, ona vlasy vždy upravené, v kostýmku, každý se za ní rád otočil. Nic jim ale nebránilo, aby se měli rádi.

     Až po měsíci se jí Vláďa svěřil, že má již velkého syna, který utekl do ciziny a zanechal mu dluhy. A tak splácel milion korun za kluka, který ho zavrhl a kterého zavrhl i on. Chodil do práce, dřel, a veškeré peníze, co vydělal, odváděl na pokrytí dluhu. Ani kytku Jarce nikdy nekoupil. Jí to však nevadilo. Milovala ho natolik, že si už zvykla kupovat dvakrát tolik potravin, aby Vláďovi uvařila oběd, nachystala večeři, ráno snídani a svačinu do práce. Měla co dělat, aby vše utáhla. Vláďa jí vše vrátí, až splatí dluhy. Výdělek má slušný, vyžijí a ještě se podívají do ciziny. Jistě si koupí auto a budou cestovat. A možná chalupu v horách. Prodají byty, do chalupy se přestěhují, postaví si bazén a časem? Časem si ji Vláďa jistě vezme a možná budou mít i miminko. Ještě nejsou tak staří. Vláďa má sice už čtyřicet, ona nedávno oslavila dvacáté osmé narozeniny. Jeho syn je jen o osm let mladší, než ona. Musí mu pomoci, aby splatil dluhy co nejdřív.

     A tak si Jarka vzala půjčku, kterou splácela. Peníze dala Vláďovi na dluhy jeho syna. O sobotách pomáhala ve večerce, kterou vlastnila její kamarádka. Dluhy se pomalu, ale jistě snižovaly. Do Vánoc bude jistě všechno splacené. A hned v lednu má Jarka narozeniny. Oslaví spolu nový život. Život bez dluhů. A splátky z půjčky jsou tak nízké, že si s nimi hlavu nemusí dělat. Ty zvládne, i když si trošku užijí.

     Na konci roku, když přišla z práce do svého podkrovního bytu, našla na stolečku v kuchyni obálku. Na ní důvěrně známým písmem nápis: Jarka. To jí tam Vláďa nechal, když přišel z práce. Zájezd? Poukaz na dovolenou? Nebo snad? Ne, žádost o sňatek to nejspíš nebude. Roztřesenýma rukama pomalu vytahuje lístek papíru. Na lístku stojí: „Jarko, musíme se rozejít. Nejsem si jistý, že jsi ta pravá, musím si utřídit myšlenky. Přeji ti, aby sis našla někoho hodného. Vláďa.“

     Chvilku to trvalo, než mohla popadnout dech. Ve stejnou chvíli hrábla po mobilu a vytočila Vláďovo číslo. Pár okamžiků vyzvánění, pak se ozvala schránka. S pláčem křičela do mobilu: „Vláďo, proč? Miluju tě!“ Pak telefon zaklapla. Celou noc plakala a zkoušela prozvánět Vláďovo číslo. Bezvýsledně. Usnula až k ránu, a už ji budil budík svým ochraptělým zvukem. Přešla k zrcadlu a chvilku přemýšlela, zda to byl sen, či skutečnost. Ale slzami rozmáčený lístek na zemi ji rychle vrátil do reality. Co bude dělat? Splácí ještě půl milionu a ON ji opustil. Nic se nejí tak horké. Po práci k němu zajde, jistě se všechno vysvětlí. Vždyť ona ho pořád miluje.

     Den v práci se vlekl. Nejen, že byla nevyspalá a nedokázala se na nic soustředit, ale onemocněla kolegyně a ona musela vzít hodinu za ni navíc. Když se konečně dostala z budovy střední školy, už se stmívalo. Nedbajíc na zvuky, které vydával její žaludek, se vydala přes centrum města, napříč parkem až do ulice, kde bydlel Vláďa. Vytáhla klíčky z kabelky, klíče od svých bytů si vyměnili už dávno, a zašátrala v zámku. Klíč ale nevjel do zámku jako dřív, odmítl poslušnost a Jarka si teprve teď všimla keramické cedulky s nápisem „Troníčkovi“ na dveřích, která tu nikdy nebývala. Tam, kde visela plastová cedulka s nápisem „Vladislav Valouch“ bylo jen světlé místo. Nesměle zaklepala. Dveře otevřela štíhlá paní středního věku v zástěře. „Dobrý den, hledám pana Valoucha.“ Zasípala Jarka. „Já jsem Troníčková. Pan Valouch tu už nebydlí. Prodal nám byt. Jardo, pojď sem.“ Houkla paní směrem k obývacímu pokoji. Z pokoje vyšel pán s počínající pleší v brejličkách. Koukl na Jarku a nevrle odpověděl na pozdrav. „Opravdu nevím, kam se odstěhoval. Měl nám tu nechat obývací stěnu, ta byla v ceně, ale nenechal vůbec nic. Předal klíče a zmizel.“ Hartusil pan Troníček. To už Jarka seděla v důvěrně známém pokoji a usrkávala kávu, kterou jí přichystala paní Troníčková. „Mám na něj číslo, ale nebere mi to, nebo tam má schránku.“ Řekla ještě, pro jistotu dala číslo Troníčkům, omluvila se, že ruší, poděkovala a odcházela.

     Jak je vůbec možné, že ji Vláďa opustil? Prala mu, vařila, žehlila, splácela za něj dluhy. Na sebe si nic nového nekoupila od doby, co ho potkala tenkrát na té diskotéce. Věřila ve společný šťastný život, a on ji takto zneužil. Ať se zachoval, jak se zachoval, ona pořád cítila, že ho má ráda. A nepřestávala vytáčet jeho číslo, až jednou, už v to vůbec nedoufala, jí někdo zvedl telefon. A opět slyšela jeho hlas. Nezmohla se na víc, než se zeptat: „Proč jsi mě opustil?“

„Nezlob se, mám nějaké trable a nechci tě do nich tahat. Nechci, aby ses se mnou smýkala po soudech a neměla klid.“ Nic o tom, že ona za něj splácí dluhy, které neudělala. Vůbec nic o tom, že by ji měl rád. „Tak ahoj a měj se.“ Ukončil rozhovor.

     Opět jeden proplakaný víkend. V neděli večer ji zastihly hrozné křeče v břiše. Svíjela se bolestí a nevěděla, co má dělat. Vytočila jeho číslo. „Přijď ke mně, prosím. Mám strašné bolesti, pomoz mi, musím do nemocnice.“ Řekla a telefon jí vypadl z ruky.

Ráno se probudila zpocená na zemi. Zpocená, sama a v bolestech. Nepřišel. Ona zaspala do práce a po marných snahách vstát upadla opět na zem.

     Když se opět probrala, někdo bušil na dveře. „Vláďa!“ napadlo Jarku. Byla to však kolegyně z práce. Když nepřišla do školy, měli o ni strach. Jarka byla až do této chvíle vždy spolehlivá, a i když onemocněla, nezapomněla dát o sobě vědět.

Byt musel nakonec otevřít zámečník a Jarku převezli v poslední minutě rovnou na operační sál s prasklým slepákem.

     Když za tři měsíce přišla krátká SMS: „Jak se mas? Vlada.“ Jarka už věděla, co má udělat.
“JARKA UMRELA“, napsala, zavřela telefon, usmála se a… začala nový život.        

Pája K.

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10